O tělo či o duši?

… aneb o co se teď hraje? Vyměnila jsem si včera pár mailových postřehů se svým kamarádem lékařem. Ač z různých pohledů, shodli jsme se, že jde v dnešních dnech možná víc o zachování duše než o přežití těla… a přesto se veškerá pozornost světa zaměřila k tomu druhému. A mně poté znovu proběhlo hlavou ono až mrazivě symbolické pohádkové podobenství o dědečkovi, který měnil a měnil… a dostal se od hroudy zlata až k jehle. Ale to už tu jednou bylo.

Říkám si, jaký to je „sešup“ směrem zpátky. Ještě vloni na jaře jsem na semináři Sebepropojení – který je věnovaný především opětovnému spojení vědomí s fyzickým tělem – mluvila o tom, že cítím velikou naději, že se toto spojení vrací po několika staletích do vnímání obrazu člověka. Trochu to vysvětlím.

Zrození každé lidské bytosti je vtělením, inkarnací (z lat. incarnatio = narození v těle). Jenom fyzické tělo nám umožňuje plnost prožitku této reality a není možné ho vnímat odděleně od nehmotných úrovní. Do určitého okamžiku společenského vývoje bylo lidské vědomí s tělem neoddělitelně spojeno. K tzv. odtělesnění došlo s příchodem „věku rozumu“ – od 17. století začalo být tělo zkoumáno odděleně od duše, což na základě dohody s církví prosadil F. R. Descartes, zastánce racionalismu a mechanistického pojetí přírody. Učinil dohodu, že tělo patří vědě a duše patří církvi. A tak tomu bylo dlouhých tři sta let (pokud vám teď ta třístovka běží hlavou jako mně a něco vám připomíná – ano, stejně dlouho měla být Saxana po škole 🙂

Po třech stoletích se začaly objevovat první vlaštovičky změn, odvážní lékaři, kteří začali poukazovat na souvislost procesů tělesných s procesy duševními či psychickými. Od tichých nenápadých náznaků posun k výzkumu a dokonce ke vzniku samostatných vědeckých oborů. Po příchodu nového tisíciletí asi jen málokterý lékař popírá souvislost psychiky a stavu těla, mnozí do tohoto celku integrují i úroveň lidské duše. A vnímá to takto velká část společnosti. Stále víc se obraz „propojeného člověka“ stává normou.

A teď? Jsme znovu zpět u pouhého těla, u oddělené přírodní „hmoty“… musíme ji ukrýt, izolovat, ochránit, něco do ní nechat píchnout a potom upgrade každý rok… za jakou cenu?
K mým úvahám přiletělo, jak se mi to někdy stává,  jedno video. Možná pro mnohé kontroverzní, možná pro jiné k uvědomění. Ne jako „patent na pravdu“, ale pro další možný pohled.

 

 

3 thoughts on “O tělo či o duši?

  1. Domnívám se, že strach a bezmoc, kterou mohou vyvolat podobná videa, může nadělat u lidí mnohem větší paseku, než nějaký čip v těle, který možná jednou někdo vpraví do těla. Kde je strach, není prostor pro lásku.
    Můj čip určitě prozkoumá místní kanalizaci a beztak skončí v Mrtvém moři…
    Pravda, kdybych o něm nevěděla, tak se takto nerozhodnu 🙂
    Opatruj se Gábi a díky 😉
    PS: Musím se smát tomu kameramanovi, jak se culí. Celý nadšený, buď tím, kam to směřuje nebo tím, že šíří nepravdu a moc dobře ví, co to v lidech vyvolá? Nerozumím jeho neverbální komunikaci. Tváři se to přece, jako smutné téma… Ale možná mi něco uniklo, protože jsem nekoukala do konce.

    1. Veru kdybys to dokoukala do konce, tak to není o strachu a bezmoci, ale o možnostech řešení a o naději… takže o tom, co si kdo z toho vezme. Mailem mi přišlo několik poděkování, že jsem to zveřejnila… že je dobré některé věci vědět a tím pádem se jim vyhnout. Beze strachu.

  2. Dakujeme Gabi ♥️ vsetko sa nam deje pod nosom, neskryte…. ALE „dvere este nie su zabuchnute“ …

Napsat komentář: Zdenka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *