Nedosycení

Pokusím se vložit do následujících slov esenci tématu, které už nějaký čas našlapuje nenápadně kolem mě. Sem tam se vynoří v rozhovoru či při terapii, sem tam na něj narazím při putování svými vnitřními světy. Stále častěji si říká o pozornost a přestože zatím úplně nevím, jak ho uchopit, jeho čas nastává. Nedosycení.

„Uvědomil jsem si, že mým obrovským tématem je pocit bezpečí… a že se vlastně nikdy necítím úplně bezpečně, ani když jsem doma. Vynořily se mi vzpomínky z dětství, kdy jsem kvůli svému velmi přísnému otci nikdy pocit bezpečí nezažil“, sdílel se mnou svůj prožitek jeden z mých kamarádů. „Vlastně nikdy jsem si nepřipadal milovaný, ani v manželství, ani v dalších vztazích – zřejmě proto, že jsem lásku nedostal ani od své matky, byla hodně chladná“, postěžoval si jeden starší pán při konzultaci. „I když se mi něco opravdu podaří, nezažívám u toho pocit úspěchu a naplnění, spíš se za to stydím – je to tak proto, že už jako malá jsem musela úspěchy skrývat, aby to nebylo líto mému postiženému bratrovi“, vyprávěla mi krásná žena, velmi úspěšná ve svém oboru podnikání.

Na jedné úrovni by se dalo říct, že to jsou poměrně jasné vzorce prožívání, vycházející z dětských zranění. Jenomže… i když je tato souvislost velmi silná a často se jí dotýkáme v terapiích či na prožitkových seminářích, čím dál víc se mi za podobnými příběhy vynořuje hlubší rovina nedosycení primárních potřeb člověka. Potřeba být do poslední buňky naplněný nepodmíněnou láskou, být bez podmínek přijatý, být oceněný a zářit na výsluní, cítit absolutní bezpečí, putovat volně a lehce přátelským vesmírem… a to vše beze strachu, že to někdy bude jinak. Myslíte si, že někdo z nás má všechny tyto potřeby zcela naplněny? Myslíte si, že je vůbec v silách a možnostech rodičů zařídit dětem tak dokonalé dětství, ve kterém by se všechny tyto stavy zakotvily? Já si to nemyslím… nebo aspoň neznám nikoho, kdo by to tak měl.

Možná právě proto celý život hledáme… Možná právě proto jsme plní strachu, posedlí potřebou vědět a mít jistotu, proto stále něco dokazujeme sobě i druhým a  bojujeme za svoje malé pravdy. Proto jsou tak bolavé a komplikované naše vztahy, ve kterých dopadají projekce našich bolestí na naše partnery a jejich projekce zase na nás. Možná proto máme neustále vtíravý pocit, že s námi něco není v pořádku, a snažíme se to zakamuflovat před světem.

Když jsem se nad tímto tématem opakovaně zamýšlela, přicházely mi krásné obrazy z pradávné historie, možná víc ze světů nebeských než pozemských, kdy tohle všechno člověk měl a nezkresleně to prožíval, v neuvěřitelné svobodě. Možná to bylo ještě dříve, než se odvrátil a začal vrhat stín. Možná, že návratem k těmto vzpomínkám, které v sobě všichni neseme, je můžeme oživit a přenést do naší budoucnosti. Spojit minulost a budoucnost ve věčnost… kdoví.

Nemám návod, nemám řešení, jak to udělat… ale stává se, že když nějaká dvířka otevřu a pokládám otázky, začnou mi ve správnou chvíli odpovědi přicházet. Tak věřím, že přiletí. Třeba jako jedno z témat na letošní Rusavu. Při pohledu do kalendáře – přesně za půl roku 🙂