O roce 2021

Jako pokaždé v tomto období si v tichu a samotě nechávám přicházet myšlenky, slova a obrazy k roku, který právě začíná. A vzpomínkami se navracím k roku, který opouštíme. Poté, co mi vloni přišlo to nejvýstižnější možné slovo k tomu, co bude v právě zrozeném roce následovat… tedy Nepředvídatelnost (tady), jsem s lehkými obavami očekávala, jaké slovo mi přiletí k roku 2021. Objevilo se – jak jinak než  „nepředvídatelně“ – letos o něco dříve, již krátce před Slunovratem. Tím slovem je Průzračnost. 

Překvapilo mě, protože současný stav a jeho energie vnímám spíše jako velmi hutné, zakalené, ztemnělé … jak jsem psala už v předchozím článku. Z pohledu naší lineární mysli se nezdá, že by mohlo nastat náhlé zprůzračnění… Ale na druhou stranu, z pohledu všemožnosti, k němu zcela jistě dojít může, a to třeba i naprosto jinými cestami, než by si mysl vůbec dokázala představit. Když to umožníme. Přece jenom, esence Nepředvídatelnosti s námi zůstává i nadále.

Nechávám si Průzračnost volně proplouvat mezi myšlenkami, spíš asociativně než logicky. To hlavní, co mi říká, je to, že se její význam bude odkrývat postupně, jako by i vhled do ní v proudu času průzračněl. Jaké myšlenky mi přináší dál?

Kdybych měla uvést, s čím se mi Průzračnost spojuje nejvíc, tak je to Pravdivost. Myslím si, že bude stále jasněji rozlišitelná pravdivost od lži, skutečnost od iluze, ryzost od přetvářky. Bez dlouhého přemýšlení a analyzování, jako by realita ukázala ve vteřině svou pravou tvář. U někoho obrazem, u někoho pocitem v těle, u někoho zábleskem slova. Do jisté míry to funguje už teď. Asi to znáte. Rychlé „Vím“, stojící vzápětí v konfrontaci proti mysli, která se snaží situaci zabalit do pochybností „ale třeba to je jinak“. Zkuste si představit, co by se stalo, kdyby si lidé dovolili vzdát se obrany své mysli a tyto vhledy začali přijímat… Po dlouhé věky budovaný obraz falešné reality by se v tu chvíli začal bořit jako domeček z karet, neboť pouze naše víra v jeho pravdivost je lepidlem, které ho drží pohromadě.

Průzračným se postupně stává i zrcadlo, ve kterém vidíme sami sebe a svůj život. Čím dál méně se nám daří před sebou něco tajit, hrát a nalhávat si…a vlastně se to mnohým z nás ani nechce dělat. Vyčerpává nás to. Čím dál víc si dovolujeme spatřit sebe takové, jací jsme, bez masek. Spatřit i své slabosti, zdánlivé nedokonalosti… A spatřit i naše vztahy takové, jaké jsou. Byť to třeba i bolí.

Spatřila jsem kdysi obraz Uzdravení, kdy se všechny buňky v těle člověka staly průzračnými. Průzračnou byla i DNA, začala zářit a odcházely z ní temné obaly různých zkreslení a poruch. Možná ukázka budoucí cesty… teď se mi to připomnělo – asi to tu také má být, pro zesílení tohoto obrazu.

Jediné místo, kde můžeme už teď zažívat čistou neposkvrněnou Průzračnost, se nachází za časem a prostorem, za myšlenkami, za vším, co je. Tam, odkud vše vzniká. V tichu. Zkuste se tam ponořit, jako pod průzračnou hladinu nekonečného oceánu, a jenom být. Spočinout v této prázdnotě… Co nejčastěji, neboť jenom tady se i naše vědomí stává průzračným a umožňuje naplnění následujících slov:

„Nemáme být zrcadlením Otce, ale stát se průzračnými jako briliant, abychom skrze sebe nesli Boží světlo na Zemi. Jakýkoliv odraz může být zkreslený. Náš Otec je zdrojem Světla a my máme být řečištěm jeho světlotvorby. Naše vědomí nemá odrážet, ale má propouštět skrze sebe Boží záměry, a tehdy se svět změní přímo před našima očima.“ (Arkadij Petrov: Světelné desky)