Průchod údolím stínů

Přemýšlím o tom, jak je to letos všechno jinak. V dřívějších letech se chaotická a mnohdy náročná předvánoční energie hned po Štědrém dni uklidnila a přešla v krásné volné plynutí. Jako by se opravdu tři dny po Slunovratu začalo navracet na Zemi Světlo. Letos… letos jako by se všechno ponořilo do ještě hlubší hutnosti, jako by hmota dosáhla svého dna. Jako by nás to vtahovalo na cestu údolím stínů. Vím, že nejsem zdaleka jediná, kdo to takto vnímá – sdílíte se mnou, kolik sil nás teď stojí udržet v sobě klid, naději, křehkou rovnováhu. Jak unaveni se cítíme.

Samotnou mě překvapilo, jak vnitřně reaguji úzkostným sevřením – mnohem dříve, než se zapojí mysl – na jakoukoliv zmínku o… o tom, co je vznosně označováno za světlo na konci tunelu. Možná proto, že to domnělé světlo vnímám z mnoha důvodů a mnoha úrovní spíše jako lokomotivu, která se tím tunelem řítí proti nám. Jako by se v jistém smyslu zbystřily vnitřní smysly. Když čtu o těch, kteří nastupují do předních řad jako příklady pro ostatní, vnitřní radary mi okamžitě hlásí, kdo „ano“ a kdo „jako ano“… Do nenávratna zmizela snaha komukoliv něco vysvětlovat, vytahovat argumenty pro a proti… protože instinkty přesně říkají, jak to ti druzí uvnitř sebe mají. I to se mnou někteří sdílíte.

Jako kdyby nás cesta dovedla k bažině, o které jsme vždycky věděli, že na ni jednou narazíme, ale tajně jsme doufali, že nás to přece jenom povede oklikou. Přemýšlíme o tom, v jakém světě je pro nás ještě přijatelné pobývat, co za co se nám ještě vyplatí směnit, abychom nedopadli jako ten dědeček, co začal u hroudy zlata a skončil u jehly (vlastně dosti symbolická pohádka, když si to tak po sobě čtu). V naprostém zastavení se rozhlížíme, zda-li se někde z mlhy přece jenom nevynoří bod, ke kterému by mělo smysl nasměrovat pozornost a energii. Jako by ztichlo vyšší vedení a bylo to v tuto chvíli jenom na nás.

Připomíná mi to jeden ze seminářů pana Arkadije Petrova, na kterém s námi lektorka procházela informační sférou planety Mars. Možná až teď plně rozumím následujícím větám: Ve sféře Mars dělá člověk volby podle své vlastní vůle, jelikož tady „hlas Boží mlčí”…  Ježíš, když pobýval na poušti, také přestal tento hlas slyšet. Čelil mnohým pokušením, kterým odolal jenom díky svému zacílení ke světlu Božímu. V této sféře má člověk ukázat, že je schopen jít správným směrem na základě svých myšlenek a rozhodnutí. Člověk tu musí zvítězit sám nad sebou, nad svým stínem a svými strachy.

A tak vykročím dál, na cestu stínovým údolím, a rozhoduji se obléknout si na ni plášť jistoty a důvěry ve své pocity a ve vnitřní moudrost, která mě nikdy nezklamala, byť se pro někoho může zdát… třeba hloupostí… Plášť jistoty a důvěry, že nejdu sama… že nebeský Otec kráčí kousek ode mě, byť ho třeba chvílemi můj zrak nevidí. A že mnozí z vás jdou stejnou cestou jako já.