Kam se ztrácí světlo?

Může se nám v těchto dnech zdát, že se kamsi ztrácí světlo. A že to není posunem v kalendáři, podle kterého se noci prodlužují a denních hodin ubývá. Dušičkový čas, v jiné roky zvoucí ke smířlivým vzpomínkám a rozjímání, letos spíš zesiluje pocity marnosti a beznaděje a vytahuje ven z úkrytů naše vnitřní příšery.

A tak nabízím něco k „přeladění“:
Velmi doporučuji tuto skvostnou promluvu Ády Innemana. Promluvá ze srdce. Nejen o Janu Ámosovi – také o prolínání časů, o naší době a především o světle, které skrze nás září stále.

… a přidávám ještě pár vět z jedné moudré knihy, hodí se k dnešním časům:

Jsme obvykle uvězněni v tom, co nazýváme normálnost, „tak jak věci obvykle jsou.“ Život se stává řešením problémů, zařizováním, stavěním se na stranu vítězů a poražených. Může to být pěkně uzavřený kruh a dokonce nesmyslná existence. Někdy potřebujeme být vyvedeni a šokováni, abychom se naučili, že toto není celý svět. Je ještě jeden svět, větší a mnohem obsáhlejší, který tento náš svět, jejž bereme jako normu, současně relativizuje i naplňuje čímsi čarovným. Musíme sami sobě dovolit, abychom byli vtaženi do tohoto posvátného prostoru. Zde se uskutečňuje všechna proměna. Musíme se přesunout ze „stále jako obvykle“. Starý svět je tu opuštěn, ale novým světem si ještě nejsme jisti. Je to dobrý prostor. Je to prostor, kde se k nám může Bůh nejlépe dostat, protože jsme vykolejeni. V posvátném prostoru se starý svět může rozpadnout a nový svět může být zjeven. Není-li někdo připraven žít v onom přechodném chaosu, snášet všechen neklid, který s sebou chaos nese, neposune se nikdy na hlubší úroveň víry nebo vztahu k Bohu. Kdykoliv jsme vyváděni z naší normality do posvátného prostoru, pociťujeme to jako utrpení. Je to opouštění toho, na co jsme zvyklí. Část našeho já tady musí vždycky zemřít, aby se nová mohla zrodit. (Richard Rohr: Všechno má své místo)