Malinko dnes navážu na závěr předchozího textu, na zamyšlení, zda Můžeme být sami sebou. Po jeho dopsání jsem si nechávala volně hlavou proplouvat úvahy na téma, co vlastně můžeme dělat v tomto absurdním období, aby se v nás nezabydlel nepříjemný pocit složený z ingrediencí jako je frustrace, bezmoc, naštvání a rezignace. Někdy se mi stane, když usínám s takto otevřenou otázkou, že mi při ranním probouzení přilétne odpověď. Jako kdyby se mi během noci v hlavě přeskládal kaleidoskop náhodných střípků a vznikl nový, jasný, jednoduchý obraz.
Následující ráno zazněla slova: Zachovat normálnost.
Normálnost?? V „normálních“ časech se proti normálnosti dost vymezuji… protože má-li být systém, ve kterém žijeme, pokládaný za normu, nechci s touto normou splývat. Aneb jak říká David Icke: „Řekni mi, že jsem normální, a urazíš mě“. Slovo Normálnost je skoro stejné jako Průměrnost, což je jeden z mých silných stínů, který snad mám uvnitř sebe do značné míry překonaný, ale o to víc mi vadí, pokud se s ním střetávám ve vnější realitě. A že se s ním střetávám hodně často (viz text Nenáročná). Pokyn zachovat normálnost zní tudíž mému uchu podobně, jako nechat se pohltit smradlavou bažinou.
Jenomže… v časech, které teď zažíváme, se normálnost stává kotvou, ostrůvkem klidu, kde je svět v pořádku. Možná je v té větě víc moudrosti, než by se na první poslech nebo přečtení zdálo. Pokud budeme žít co možná nejvíc „normálně“, bude v našich dnech převažovat to, co je známé a bezpečné, nad tím, co přináší chaos a vykolejení. Nedovolíme vnějšímu chaosu, aby nás proměnil. Budeme si chránit svou vzácnou energii. Jako kdyby se mezi nás a svět postavila neviditelná zeď, která odfiltrovává část toho, co se k nám snaží proniknout. V „normálních“ časech žádnou takovou zeď mít nechci… jsem součástí světa a nechci se od něj oddělovat. Ale teď cítím, že je určitá distanc potřeba. Dočasně. Zcela jistě přijde brzy doba, kdy se zase s chutí vydáme do neprobádaných míst, do neznáma, svobodně a nespoutaně.
A tak si zcela „normálně“ vařím ráno kávu a drbu kočky za ušima, „normálně“ se scházím s těmi, se kterými se sejít chci, „normálně“ běží mé semináře i terapie, „normálně“ ignoruji televizní zpravodajství, „normálně“ chodím kolem řeky, jezdím tramvají, brouzdám městem, „normálně“ volně dýchám… A „normálně“ dodržuji své sliby a závazky – proto jsem ani vteřinu neváhala, zda řeknu ano, či ne, své účasti na Festivalu Energie v životě (odkaz). Můžete se přidat.
Ahoj, ano dělat vše normálně jako dřív. Ale s rouškou? Dá se to ? Já chodím normálně bez náhubku ale třeba ochranka na nádraží se mnou má problém . …❤Vlaďka
Tahle moje normálnost bez roušky mi bere energii a bojuju vlastně sama se sebou.
Pro mě ta „normálnost“ je především vnitřní stav, kdy dávám význam stejným věcem, jako v jiných obdobích. Zrovna roušce proto dávám význam minimální. Kde to bezkonfliktně jde, tak ji nemám, kde to možné není, tak nosím volně přehozený šál… a kde to výjimečně nejde se šálem, roušku si nasadím. Nedávám jí své emoce…. a proto ji ani neoznačuji za náhubek, ten bych si nenasadila 🙂
Děkuji
Nemám teď úplně normální dny a běžný režim, protože nechodím do práce, ale své malé drobné každodenní rituály se snažím dodržovat. Gábi opět díky za milá a povzbudivá slova.