Tak asi je čas celou situaci i malinko odlehčit. Dnes odpoledne, nádherně slunečno, vyrazila jsem uklízet na zahradu. Máme ji hned naproti domu, u potoka, a vede kolem ní cestička. A jak se tak vrtám v záhonku, slyším funění. Po cestičce kráčí letitý pan pes s nasazeným koženým košíkem a vede si na vodítku za sebou svou chovatelku. Paní má volně přes obličej uvázaný šátek – místo roušky stačí, jsme v rekreační části Brna, v přírodě, a je tu poměrně liduprázdno.
A pak nastal nezapomenutelný okamžik. Proti nim se na cestičce objevila dvojice, muž a žena, oba s výraznými pevnými rouškami na obličeji. Pes na ně vytřeštil oči a sedl si na zem. A jak ho míjeli, otočil hlavu a zíral za nimi. Nemusím být tak zdatný komunikátor jako Zuzanka (zdravím Zuzi), abych zachytila jeho myšlenkové pochody. „Tak ono na lidi už taky došlo…“ 🙂
jako bych to viděla……