Když jsem byla malá, myslela jsem si, že se koniklec jmenuje podle klece pro koně. Každé jaro jsme s babičkou čekaly, až ze suché trávy začnou vylézat drobné chlupaté bochánky, které na pohled i na omak vypadají jako maličké myšky, a až se rozvinou do fialové nádhery. Dnes už vím, že nemají s koněm a klecí nic společného – jejich název vznikl spíše omylem, z původního poniklec, a to zase ze slova poniknúti (skloniti se k zemi), což bylo vyjádřením toho, že se poupata i květy sklánějí k zemi. Nebo možná proto, že se k nim lidé sklánějí, aby obdivovali jejich krásu. Kdoví. V květomluvě jsou koniklece symbolem rozloučení – podle řecké mytologie vyrostly první koniklece ze slz, které prolila Venuše steskem po zemřelém Adonisovi.
Dnes, na koniklecové louce na Kamenném vrchu u nás v Brně. Foceno jenom mobilem… říkala jsem si, jaké fotografie by tu asi vykouzlila má blízká duše, co se dívá PouhýmOkem.
Radost pohledět, milé pohlazení pro duši