Dítě v nemocnici

Zmíněný dotaz se týkal zvídavé pětileté holčičky Aničky, která se narodila se srdeční vadou.
Ta jí byla v novorozeneckém období úspěšně operována, ale přiblížil se čas dalšího plánovaného zákroku.

První věc, která možná bude znít banálně, ale na informační rovině znamená vlastně nejvíc, je postoj rodičů. Nejenom proto, že jsou malé děti na emoční pole rodičů citlivé a umí z něho ledacos přijmout, ale také z důvodu, že informační rovina do značné míry ovlivňuje realitu. Neměl by tam být ze strany dospělých strach – ani z průběhu a výsledků lékařských zákroků, ale ani o dítě a jeho psychiku. Strach a obavy se dají nahradit pouze důvěrou… Věřit, že lékaři pro dítě udělají maximum, že je v těch nejlepších rukou. A především věřit, že je Anička tak úžasná a silná bytost, že to všechno zvládne – nejenom fyzicky, ale i bez následků v psychice. Je přece taková, ne? Píšu na toto téma v článku Strach jako řeč lásky.

Další důležitá věc – děti nejlépe přijímají pravdu. A umí ji rozeznat. Začněte s dítětem mluvit o tom, co ho čeká – na úrovni, na jaké to pochopí. S Aničkou ve smyslu, že když se narodila, měla trochu porouchané srdíčko a pan doktor jí ho krásně opravil. Ale teď povyrostla a s ní povyrostlo i srdíčko, pan doktor se na něj potřebuje pořádně podívat znovu a ještě ho trochu doupravit. Správná slova jistě najdou rodiče nejlépe sami. Je dobré vše dopředu pravdivě vysvětlit (stačí jednoduše a dítě tím nevyděsit), ukázat na medvídkovi či panence.

Pravidlo, které platí za všech okolností, nejenom v této situaci. Zůstávejte s emocemi dítěte. Jsou v dané chvíli pravdivé, protože je tak cítí. Když se Anička bude bát nebo bude smutná, nevymlouvejte jí to. Popírali byste v tu chvíli to, co cítí. Lepší je říct: „Úplně chápu, že máš strach, rozumím ti. Je tu spousta cizích lidí a musíš tu teď být sama, také bych se na tvém místě trochu bála. Co by ti pomohlo s tímhle strachem?“

Prioritou prvního sedmiletí je pro dítě „cítit se bezpečně“. Asi je zbytečné psát o tom, že nejlepší možnost je mít svého rodiče stále nablízku, protože právě to mu pocit bezpečí dodává. Určitě se o to budete snažit do té míry, do jaké to ve vaší nemocnici a s ohledem na charakter zákroku a pooperační průběh bude možné. Děti v pocitu bezpečí ukotvují rytmy, pravidelné cykly i jistá rutinní opakování. To vše bude v době pobytu narušeno. Zkuste Aničku do určitých rytmů ukotvovat, možná v jejím věku už v rámci časových cyklů. Mluvte s ní o tom, že je zima a brzy už bude jaro, který je den v týdnu a který bude následovat, co se bude dít po návratu domů, může si odškrtávat počet dní do odchodu z nemocnice apod.

Nejsilnější trauma, které může člověk zažít, je kombinace znehybnění a strachu. Absolutně děsivé jsou zážitky, kdy vyděšené dítě někdo násilím drží a druhý mu působí bolest (takto se kdysi trhaly nosní mandle) – z tohoto pohledu je zákrok pod narkózou určitě lepší možnost a podobná situace by tam neměla nastat. Bližší vysvětlení v textu O tiché řeči našich těl.

Asi nelze úplně se vyhnout negativním emocím – dají se však následně uvolnit. Jemně Aničku hlaďte nebo masírujte a představujte si, jak do jejího těla vstupuje světlo a klid, jak záznamy těchto negativních prožitků z těla odcházejí. Pokud se přitom krátce zachvěje nebo otřese nějaká část těla, tak je to velmi dobré znamení, že se napětí uvolnilo. Jestliže nastane prožitek, který vám bude připadat hodně nepříjemný, tak ho přepište na informační rovině. Jeden z vás, rodičů, si tuto nepříjemnou situaci živě představte s harmoničtějším průběhem (příp. to můžete Aničce v upravené verzi odvyprávět chvilku poté, co večer usne – i když se zdá, že v tu chvíli nevnímá, tak to podvědomí přijímá).

Také je možné dopředu informačně „ošetřit“ průběh zákroku a vše kolem něj. Představte si před odjezdem do nemocnice zářivě zlatou kouli s uvědoměním, že obsahuje světlo té nejčistší harmonie a lásky. Pošlete sféru do nemocnice, ať to tam prozáří a nastaví nejharmoničtější možnou variantu. Někdo by možná raději nastavil pevný záměr, jak má vše proběhnout – já to tak nedělám. Lidská mysl má přece jenom omezenosti a myšlenky v sobě mohou nést frekvenci strachu či lpění, já raději nechávám prostor vyšší moudrosti.

Zkusila bych možná ještě podat nějaká zklidňující homeopatika nebo krizové Bachovy esence Rescue v dětské variantě (dají se používat vnitřně, ale i kápnout na pyžamko či plyšáčka).
A přestože to asi není úplně „pedagogické“, mně se u mých dětí osvědčilo, že když dokázaly překonat něco, čeho se bály, splnilo se jim pak to, po čem toužily – většinou to obnášelo návštěvu hračkářství.

Pracuji v terapiích s jednou slečnou, která si v sobě nese pořádná traumata z nemocnic a lékařů. Asi největší z těchto traumat bylo gynekologické vyšetření v předškolním věku, kde nastalo právě ono znehybnění kombinované se strachem. Celý prožitek, už sám o sobě pro dítě děsivý, velmi zhoršil postoj matky. Jednak tím, že dívce dopředu říkala, že jdou do nemocnice jenom pro recept a nic jí dělat nebudou, do poslední chvíle (už svlečenou) ji udržovala v nevědomosti, a potom to byl samozřejmě obrovský šok. A dále právě oním emočním opuštěním. Místo pochopení a podpory dívce matka celou dobu nadávala, ať tam nekřičí, nedělá cirkus a ostudu. Následně ještě doma všem popisovala, jak se musela za dcerku stydět. Což ve zhuštěné formě ilustruje to, co jsem psala výše.

Myslím si, že už to, že se rodiče zamýšlejí nad těmito otázkami a jsou připraveni Aničku jakkoliv podpořit, vypovídá o zdravé podobě vztahů v rodině, o lásce a respektu k dítěti. Nepochybuji, že na malé Aničce nemocnice ani operační zákrok žádné závažnější stopy nezanechají.