Zpoza závoje

Vždycky jsem si myslela, že když odejde „na druhý břeh“ někdo, kdo nám byl hodně hodně blízký, podá nám odtamtud zprávu. Třeba tak, že nám vstoupí do snu nebo pocítíme jeho chvilkovou přítomnost, zachytíme jeho vůni či přijde jako obrazový vjem. Bez připoutanosti. Jenom jako když nám pošle vesmírnou esemesku se slovy „Zdravím, jsem v pořádku“.
Když odcházela Ká (tady), mně tak blízká, vůbec jsem nepochybovala o tom, že se tato naše blízkost nepřeruší, že nějakým způsobem zůstaneme ve spojení.

Překvapilo mě proto, že se vůbec nic nedělo. Často jsem na ni vzpomínala, s láskou a s jistotou, že je vše tak, jak má být… odcházela v tom nejjasnějším světle, tak tomu nemůže být jinak. Stejně jsem přijímala i to, že žádná odpověď nepřichází. Že to asi tak má být. Nebo že mám jenom málo citlivé „anténky“.
Dnes ráno tu byla. Před probuzením, ale už to nebyl sen. Vjem jemňounké světelné bytosti, jejíž přitomnost mě zahalila pocitem, který jsem nedokázala pojmenovat. Nepoznaný stav absolutního přijetí, blaženosti, čistoty. Hlavou mi proběhlo její jméno, Láska. A pak jsem si uvědomila, že je to Ká. A zazněla mi hlavou věta, kterou tak často říkala – Hele, to bude dobrý…
A vše se ztišilo.
Kdybych mohla mít jedno jediné přání, bylo by to přání pochopit Život. Pochopit, jak je to se zrozením a smrtí, jak je to s cestami lidských duší, jak je to s časem a prostorem. Nejenom věřit, že to nějak je, ale vědět, jak to je. Dnešní ráno je pro mě znovupotvrzením, že je to nádherné a neuvěřitelné mystérium…