Germánská medicína v praxi: Slovo tvoří nebo boří

Přišla mi před pár dny zpráva, že ukončil svoji pouť tímto světem pán, kterého jsem provázela jeho nemocí – a jak jsme doufali, i jeho cestou k uzdravení. Jeho příběh je jednak další ukázkou platnosti zákonitostí Germánské nové medicíny, ale je především ukázkou toho, jak silně je zdravotní stav svázán s naladěním psychiky. A ukázkou toho, jakou mocí vládnou v tomto směru lékaři, aniž si to třeba uvědomují.

Přijel za mnou před necelými pěti měsíci na konzultaci pán, můžeme mu říkat třeba Václav. Pár let před sedmdesátkou, příjemný, usměvavý. Přijel se zdrcující diagnózou akutní leukémie, na kterou v jeho případě medicína nemá lék či léčebnou metodu, s prognózou dvou měsíců života.

Z pohledu Germánské nové medicíny nastává leukemický proces v hojivé fázi konfliktu tzv. Ztráty sebeúcty. V období akutního prožívání konfliktní situace (tzv. sympatikotonní fáze) dochází k úbytku kostní dřeně, k anémii a/nebo leukopenii (snížení počtu červených a/nebo bílých krvinek). Po vyřešení situace dojde k přechodu do tzv. vagotonní fáze, kdy se začínají překotným tempem krvinky doplňovat. Nemoc je nazvána erytrocytémie (v případě červených krvinek) nebo leukémie (v případě bílých krvinek). Tato vagotonní (hojivá) fáze je doprovázena velikou únavou, bolestí kostí, vyčerpáním. Pokud se jedná o izolovaný konflikt (tzn. situace byla vyřešena a dále nepokračuje), trvá hojivá fáze přibližně stejnou dobu, jako trvala předešlá fáze akutní, a po jejím dokončení se vrací organismus k normě.

U pana Václava jsme spouštěcí konflikt našli poměrně snadno, jednalo se o situaci v rodině, která trvala přibližně dva roky a on se v ní cítil bezradný, bezmocný – rád by pomohl k vyřešení, ale nevěděl jak. Situace se v tomto roce pomalu uklidňovala a k definitivnímu obratu došlo na přelomu jara a léta. V té době začal být pan Václav unavený, občas ho bolely nohy, a začátkem září zkolaboval. Průběh akutní fáze byl vleklý, i nástup hojivé fáze proto nebyl nijak dramatický.

Od první chvíle jsme viděli několik velmi nadějných opěrných bodů:
• konflikt byl ukončen a oblast života, která ho předtím tolik trápila, se teď stala zdrojem radosti
• možnost pravidelné kontroly krve a doplnění toho, co v krvi bude chybět
• silná podpora milující rodiny a přátel
• veliké osobní odhodlání pro práci s bioinformačními postupy i pro další změny

Od první chvíle jsme však viděli i to, co bude stát proti nám – psychický stav. Pan Václav byl člověk velmi hodný, vlídný, ale také velmi ustrašený, se sklonem k pesimismu a k podléhání špatným zprávám. Pár vět ho dokázalo psychicky zbořit. Sdělení diagnózy pro něj bylo hlubokým otřesem, přesto se nám (tím myslím sebe a rodinu pana Václava) podařilo ukázat mu světlo a naději a zaměřit ho k aktivitě a k léčení. A vypadalo to nějakou dobu dost nadějně.

S čím jsme však nepočítali, byl vliv lékařů. Přestože se jejich přístupem pan Václav citil velmi zklamán, zároveň absolutně důvěřoval jejich slovům. A neustále chtěl být z jejich strany ujišťován o tom, že může vyhrát.

Velmi ho posílila slova jeho praktického lékaře. Ten mu řekl, že má žít život, jaký žil dosud, využít možnost doplňování chybějících krevních složek, a že takto tady může na světě pobývat ještě dlouhou dobu.

Velmi ho posilovala slova ošetřujícího lékaře v nemocnici, který se zdržel prognóz a domněnek a po dohodě s rodinou mu podával informace pravdivé, ale přijatelnou formou: „Zatím se hodnoty drží velmi dobře“, „Dnes je potřeba doplnit trochu krevních destiček, ale jinak je vše v pořádku“, „Zvládáte to“. Tohle úplně stačilo k tomu, že se udržoval v dobrém naladění a zdravotní stav se nezhoršoval. Často nebylo třeba doplňovat nic. Sám viděl, že překonává prognózu přežití.

Prvním zlomem směrem dolů byla věta zastupujícího lékaře v nemocnici. Na obvyklou otázku pana Václava: „Tak co myslíte, pane doktore, jak to se mnou vypadá?“, se mu dostalo neurvalé odpovědi: „Svoji diagnózu znáte a my jen čekáme, až vás to sežere“. Šok. A propad dolů. Strach o život. Podařilo se nám to zase obrátit směrem k naději a následoval několikadenní kašel a „viróza“ – z pohledu Germánské medicíny zcela pochopitelné.

Druhým zlomem byla věta, kterou slyšel na kontrole začátkem ledna. Opět nebyl přítomen jeho lékař a ten zastupující mu na obvyklou otázku, která tentokrát končila dovětkem „já se cítím pořád dobře“, odpověděl slovy: „Dobře se cítit můžeme, ale s touto diagnózou to může být tak, že v jednu chvíli něco praskne, dostanete vnitřní krvácení a za pár minut tu nejste“.
Co to udělalo s psychikou pana Václava, si už můžeme domyslet. Obrovský strach, propad do deprese, ztráta veškeré naděje. Tentokrát trvalo delší dobu, než se z nejhorší temnoty dostal. Krátce poté se objevil zápal plic. Podle Germánské medicíny hojivá fáze silného konfliktu strachu o život. Nezvládl to a odešel.

Psala jsem před pár měsíci článek Tam, kde umírá naděje. Příběh pana Václava je jeho potvrzením. Pryč je naštěstí doba, kdy se pacientům povinně lhalo a diagnózy vážných nemocí se tajily. Bohužel se to často převrátilo k naprosté otevřenosti – k otevřenosti bezcitné, neomalené, která vůbec neuvažuje o síle slov. Slov, která mohou dát člověku naději, ale mohou se stát i sebenaplňujícím proroctvím smrti.

Se zapálením svíčky jsem panu Václavovi poslala i poděkování, od srdce – za to, jaký byl a za vše, co jsem se prostřednictvím jeho příběhu naučila. A děkuji i jeho rodině, za jejich postoj i za souhlas se zveřejněním tohoto příběhu.

 

12 thoughts on “Germánská medicína v praxi: Slovo tvoří nebo boří

  1. Velmi silny pribeh napsany krasnymi slovy. Moc me to zasahlo a je mi lito ze si neuvedomuje jakou silu nase slova maji. Muj milovaný dedecke vzdycky rikal ze slova jsou jako nuz. Vyrkneme-li je, uz je nemuzeme vzit zpatky.

  2. Hezký den, děkuji za článek, mám stejnou zkušenost s babičkou.
    Ze zcela opačného soudku, zajímal by mě Váš názor na očkování?

      1. Leni děkuji za doplnění odkazu 🙂 Problematika očkování je dost široká a nedá se na ni odpovědět jednoznačně bez vysvětlení širších souvislostí. Nejhorší možná varianta je však kombinace očkování a strachu.

        1. Děkuji za odpověď, jen by mě zajímalo, jak je možné, že vůbec plošně funguje, z toho, co jsem četla v odkazu. Sugesce, nebo se pak trauma projeví zkrátka někde jinde, sáhne po dalším možném “orgánu”? Jestli je to podobné, jako když někomu vezmou mandle a záněty se přestěhují například do močového měchýře. Děkuji.

          1. Nemoci se „nestěhují“, ale spouští se následné biologické programy na dalších orgánech těla. Asi to není možné vysvětlit krátkou odpovědí…

  3. Omlouvám se, jsem laik, potřebuji si pro pochopení věci trochu zjednodušovat, ale chápu, že v této oblasti to možné není. Každopádně děkuji a přeji hodně štěstí :-).

  4. K tomuto tématu jsem četla krásný poučný příběh, možná ho znáte:
    Kdysi dávno žil vznětlivý a vzteklý chlapec. Jeho rodiče vyzkoušeli snad vše, aby mu od jeho vzteku a nadávek pomohli. Až jednou dostal otec neobvyklý nápad. Dal chlapci sáček hřebíků s tím, aby zatloukl hřebík do plotu jejich zahrady vždy, když ztratí trpělivost nebo bude chtít někoho urazit.

    A tak první den zatloukl chlapec 48 hřebíků. Zatloukání nebylo snadné, a tak se ten hrozivý počet pomalu snižoval, jak se chlapec učil sebekontrole. Až jednoho dne přišel na to, že je lehčí svůj vztek ovládnout než přibíjet dokola hřebíky.

    Konečně nadešel den, kdy chlapec nepřibil ani jeden hřebík.
    Přišel k otci a řekl mu, že dnes se to podařilo.

    Otec syna pochválil a řekl, aby nyní pokaždé, když neztratí trpělivost, vytáhl z plotu jeden hřebík. Dny ubíhaly, až mohl syn dojít za otcem a říci, že už z plotu vytáhl všechny hřebíky.

    Slova způsobí často hlubší ránu než fyzická poranění.

    Šli se na to spolu podívat a otec povídá: „Synu, dobře jsi se zachoval. Teď se ale podívej na ty díry. Ten plot už nikdy nebude takový jako na začátku. Stejně tak tomu je, když někoho urazíš nebo ve zlosti řekneš něco nepříjemného. V tom člověku zůstane rána jako v tom plotě. Nezáleží na tom, jak často ho budeš prosit o odpuštění, rána zůstává. Slova způsobí často hlubší ránu než fyzická poranění.

    Jak zřídka si dokážeme uvědomit sílu tohoto příběhu! S jakou lehkostí vypouštíme slova, která zraňují… Paradoxem, který mě nepřestává fascinovat je také to, že čím bližší člověk, tím snadněji ho/jí zraňujeme.

    Každé slovo má svou váhu. Zvažme ho předtím, než ho vypustíme. Díry po velkých, těžkých hřebících se často nikdy nezacelí.

Napsat komentář: Lenka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *