O třech bezradných babičkách

Existují věci, které se rády dějí současně – aneb to, co je pro nás v jistou chvíli důležité, vstupuje do našeho percepčního pole opakovaně. Abychom danou věc nepřehlédli a věnovali jí svou pozornost, protože nám má něco říct. Stalo se mi to tento týden a vlastně zatím nevím, co přesně mi to mělo říct. Ale podělím se, třeba je to i pro někoho z vás.

Cestou z města ke mně na třech zastávkách hromadné dopravy přišly postupně tři velmi staré babičky. Všechny tři s bezradným výrazem ve tváři, protože kvůli mnoha dopravním výlukám jezdí řada tramvají a autobusů jinými trasami než obvykle. Všechny tři s hůlkou a roztřeseným hlasem, který neměl daleko k pláči. Všem třem jsem poradila. Kdybychom se takto potkaly v pohádce, dostala bych zřejmě tři kouzelné předměty nebo dobré rady… Místo toho začaly babičky vyprávět. Jejich řeč jakoby splývala do jediného proudu, protože nesla podobně zabarvenou energii. A já naslouchala neveselým slovům o stáří, o bolestech, o samotě. O životě, ve kterém chybí blízkost, ve kterém chybí jakákoliv radost. O dnech, které přicházejí monotónně jeden za druhým, aniž by ty zítřejší měly ještě důvod přijít. O tom, že v jisté chvíli zůstanou živé pouze vzpomínky, přítomnost se stane pouhým přežíváním a budoucnost neexistuje.

S jednou z babiček, téměř devadesátiletou paní, jsem jela několik zastávek autobusem. Svěřovala se mi, že ještě na oslavě svých osmdesátin skákala na trampolíně, ale pár měsíců poté utrpěla úraz, následovalo dlouhé léčení, do toho přišla nemoc dcery a smrt vnučky a život rázem ztratil všechen smysl. Poslední věta, kterou stačila říct předtím, než vystoupila na zastávce, byla ta, že stále doufá, že už bude uzákoněna eutanazie, aby ji mohla podepsat…

Nevím, jestli jsem mohla udělat víc, než tento trojnásobný smutek vyslechnout, jestli jsem mohla nabídnout víc než vlídné sdílení a přijetí. Všechna slova útěchy, která bych mohla vyslovit, mi v tu chvíli připadala prázdná a zbytečná, protože by v sobě nenesla prožitek tohoto stavu. Trochu ten pocit zůstal se mnou. Vím, že nemůžu zachránit všechny osamělé babičky, smutné děti a opuštěná či týraná zvířátka, že nedokážu vymazat z našeho světa utrpení… ale jsou chvíle, kdy bych to udělala moc ráda.

 

5 thoughts on “O třech bezradných babičkách

  1. Dobrý den, paní Benešová, na Váš blog mě dovedla cesta virtuálního světa – internetu. Je zajímavé, jak se jednotlivé fragmenty života skládají tak, že člověka vedou, když je tedy procitnutý – při vědomí.
    V průběhu své životní pouti jsem tedy „potkal“ i Váš blog a na něm tento příběh o třech babičkách. Jestli je skutečnost taková, že vše má svůj řád, smysl a důvod, potom ji má i Vaše příhoda. Dovolím si vyjádřit svůj pohled a přesto, že jsem si vědom, že je subjektivní, třeba Vám může osvětlit skrytá poselství, kterých může být i víc. Pokud by nebylo nic, co mezi Vámi a babičkami rezonuje, nepřišly by za Vámi nebo byste to „přešla“ bez toho, aniž by Vás příběh oslovil a Vy o něm napsala. V tichosti svého nitra se zeptejte, co to je? Prožívám něco z toho, o čem babičky vyprávěly natolik, že se tím moje mysl zabývá a já mám z toho určité pocity?

    Ve Vašem příběhu mě zaujala poslední pasáž: „Trochu ten pocit zůstal se mnou. Vím, že nemůžu zachránit všechny osamělé babičky, smutné děti a opuštěná či týraná zvířátka, že nedokážu vymazat z našeho světa utrpení… ale jsou chvíle, kdy bych to udělala moc ráda.“
    Nebo je tedy poselstvím zázrak úplného PŘIJÍMÁNÍ – sebe, svého konání, světa a života takového jaký je, bez CHTĚNÍ něco či někoho měnit, což by naznačovalo odpor?

    Pokud pociťuji potřebu, vyjádřit se k Vašemu příběhu i se mnou v něm něco rezonuje. Tuším co to je. Děkuji Vám za, sdílení.

    Jak dlouhé jsou u Vás čekací doby na termín objednání?

    Děkuji za Váš blog, rezonuje se mnou.

    Přeji Vám pěkné jarní dny.
    Libor Pavlík

    1. Pane Pavlíku, děkuji za Váš komentář, v podstatě ladí s mým pohledem. Vím dost přesně, s čím „babičkovské“ setkání ve mně rezonuje…. V hlubinách psychiky každého člověka jsou uložené tzv. základní existencionální strachy. Neseme je v sobě už tím, že jsme lidmi, a nelze je zpracovat na úrovni logiky. Pro mě je z nich nejsilnějším tématem strach z nenalezení smyslu života… a právě otázka smyslu tady zcela jistě vyšla na povrch.
      Termín na objednání obvykle vykouzlím do dvou týdnů.
      I Vám přeji krásné jarní dny. G.

  2. Paní Benešová, děkuji za Vaši o otevřenou odpověď. Přesně jste popsala to, co je mým tématem č. 1., kterým se v poslední době čím dál více zabývám. Dokázala jste tedy poradit sama sobě? Víte, kldau si otázky ohledně různých terapií resp. lidí, kteří je nabízí, jestli dokázali poradit sobě jestliže ne, jak tedy můžou radit jiným? Tak to přece nemůže fungovat?! Např. jak by mohl masér s bolestmi zad radit lidem, jak mají mít zdravá záda potažmo pohybový aparát,když si neví rady sám se sebou? Nevím, jestli jsem se správně vyjádřil k pochopení?!

    1. Vím přesně, jak to myslíte… ale to by tady nemohl terapie dělat nikdo, protože nikdo z nás nemá všechny své stíny zpracované. To je možné až na úrovni osvícené mysli 🙂
      Hezky o tomto píše třeba můj oblíbený autor, pan I.Yalom… https://www.blog.inforlife.cz/2018/02/10/knizni-okenko-2/
      Sama se při terapiích řadu věcí učím od svých klientů, často mi odpovědí na moje vnitřní otázky … někteří z nich zpracovali věci, kdy sama nevím, jestli bych to zvládla, třeba jsou i v něčem „dál“ než já. Důležitější než být „vševěd“ je umět nastavit terapeutické prostředí – pole klidu, otevřenosti a důvěry… a pak nelpět na tom, co se má dít. Vnímám terapie jako proces, často víc naslouchám než mluvím a vedu klienty k tomu, aby si odpověděli sami. Takto to ale beru já, jiní terapeuti mají zase jiný přístup – ne lepší ani ne horší – a podle toho k nim lidé přicházejí. Takže se může stát, že klientovi s bolavými zády lépe než ten, koho záda nebolí, poradí ten s bolavými zády – protože dokáže mluvit slovy, které klient slyší. Aneb již zmíněná rezonance 🙂

  3. Děkuji za Vaše slova, cítím, jak se mnou rezonují. Prosím, můžu Vám zavolat ohledně termínu objednání?

Napsat komentář: Libor Pavlík Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *