V zamrznutých bublinách

V několika důvěrnějších přátelských rozhovorech uplynulých dní se nesla v podobných slovech podobná témata. Zkusím je převést aspoň částečně do písmenek. Myslela jsem si, že jenom já mám pocit uvíznutí v „zamrznuté bublině“, proto pro mě bylo trochu úlevné zjištění, že to zdaleka jenom „moje“ není.

Co si představit pod slovy Zamrznutá bublina? Na podzim jsem podobný stav popisovala v textu O mimoběžných realitách (tady)… vlastně to dnes neumím popsat lépe a opakovat se tu nechci. Jenom mám pocit, že se svět rozdělil na ty „uvnitř bublin“ a na ty „vně“ tak neprodyšně, že se tyto světy přestaly potkávat úplně. Ve zmíněných rozhovorech jsme si povídali o tom, jak jsme si kolem sebe vytvořili bezpečné bublinky spřátelených duší, se kterými nám je dobře a se kterými sdílíme souladné názory a pohledy na současné dění. Mnohé bublinky se potkávají, dá se mezi nimi prostupovat… ale pořád jenom ve velmi chráněném prostředí podobného naladění. Při výstupu do vnějšího světa se raději oblékají izolační vrstvy.

Když budu mluvit za sebe – já, která ráda zkoumám realitu z mnoha stran (mám podle Genových klíčů kvalitu Objektivní mysli, která má přesně takto fungovat), cítím oproti dřívějšku absolutní nechuť s kýmkoliv o něčem diskutovat, odpovídat na otázky „jak to je a co si o tom myslíš“, nechce se mi někomu něco vysvětlovat či naslouchat vysvětlování protinázoru, natož něčím argumentovat, něco dokazovat a vůči něčemu se vymezovat. Jenom se dívám, poslouchám, přikyvuji… a ani uvnitř není sebemenší potřeba k tomu něco říkat. Je to jiné, než být klidným tichým pozorovatelem, což je mé nejčastější nastavení, v němž je mi nejlépe… ani v tom není hodnocení či odsuzování jiného názoru… je to jakási podivná zamrzlá apatie, která šetří veškerou energii, která by za normálních okolností byla ve volném rozhovoru uvolněna. Je to hluboká únava a pocit zbytečnosti cokoliv říkat. Já, která mám za „normálních okolností“ tendenci lidi a názory propojovat (i tuto kvalitu mám v Genových klíčích) a protichůdné postoje v rámci možností vylaďuji, jsem dnes v pozici plného respektu k neslučitelnosti a snaha kohokoliv naladit na jinou vlnu je nulová. Trochu mě překvapilo, kolik lidé to má úplně stejně.

Svět se rozdělil na ostrůvky a není možné hodnotit to jednoznačně jako „špatné“, protože to sice něco životu ubírá, na druhou stranu ale i mnohé dává. Čím víc se bublinky od sebe vzdalují, tím více se propojují lidé uvnitř nich. Vztahy tu jsou otevřenější, lidé si tu mnohem více důvěřují, postupně ztrácejí potřebu nasazovat si masky a být jiní než jsou, mnohdy spíše než rodiny fungují malé komunity, rozvíjí se spolupráce a výměna, sdílení tu probíhá na hlubokých úrovních. Tento proces vlastně přesně odpovídá tomu, jak popisují Genové klíče nastávající změny společenských struktur – přechod od hierarchií k heterarchiím a k synarchiím… Co když se teď děje v bublinkách „v malém“ to, co se po čase začne dít „ve velkém“ v celé společnosti? Co když je toto rozdělení jenom dočasnou přechodnou fází, která by třeba nastala i za úplně jiných okolností, než jsou ty loňské a letošní?

A tak si říkám, že jedinou cestou je teď vzdát se všech představ o tom, jak bychom měli a neměli ve světě fungovat, co bychom měli a neměli v rámci společenství dělat, a začít si užívat to, co je. Spočinout v bezpečí svých bublinek, odpočívat, učit se tu, proměňovat se… a s těmi, co se v nich ocitli s námi, se smát a radovat a tvořit… a spřádat společné vize. Třeba o tom, jak jednoho dne zasvítí sluníčko a jeho paprsky roztaví zdánlivě neprodyšné hranice… a bubliny prasknou. Jak už to tak s bublinami bývá.

(Jak zamrzají bubliny –  video od Zuzanky ….děkuji)