Trochu jsem si uklízela ve svém nehmotném prostoru, čímž myslím webové stránky a tento blog… A když jsem měla před očima texty z dřívějších let, uvědomila jsem si, jak byly jiné, jak odlišná témata se mi v nich zaplétala do slov. Uvědomila jsem si, o kolik pramenů inspirace jsem v uplynulých měsících přišla. Uvědomila jsem si, jak často to byly postřehy z kavárny, z tramvaje, z ulice, letmo zachycené útržky rozhovorů, úsměvy a vůně. Také témata, která vzešla z debat na seminářích. Uvědomila jsem si, jak hodně mě inspiroval život, který teď zamrzl.
A tak si říkám, o čem teď vlastně psát… To, s čím se potkávám v hlubinách sebe, povětšinou není k publikování, byť pro mě samu tyto objevy znamenají hodně. To, co se děje ve světě vnějším, se dá sledovat z tolika stran a z tolika úhlů pohledu, z tolika zdrojů oficiálních i alternativních, že tu je těžké zveřejnit něco konkrétního, protože vše proplouvá a mění se. Navíc si myslím, že by si obraz toho, co ve skutečnosti probíhá, měl každý skládat sám… a především na žádném obraze skutečnosti neulpívat, protože vše může být ještě úplně jinak.
Naštěstí mě alespoň v online světě inspirativní vjemy potkávají. A o ty se tady ráda podělím. Dnes o skvostný rozhovor paní profesorky Hogenové… velmi v něm oceňuji i úroveň otázek, které jí kladla Martina Kociánová.
A. Hogenova opet nezklamala. Diky za odkazy.