O mimoběžných realitách

Také vám poslední dny a týdny připadají, jako by se vše zrychlilo a zhustilo? Myslím to ve smyslu navýšení počtu rychlých dojmů, reakcí, pochopení, vteřinových „aha“… Jako by se i to, co bylo doposud stabilní a pevné, inspirovalo světem změn a také se začalo viklat ve svých základech, připraveno přejít ze statiky v dynamiku, přejít z řádu v chaos a z něho možná někdy v další řád. Těch vjemů a uvědomění je tolik, že už pár dní přemýšlím, co z toho je možné poskládat do souvislejších myšlenek a posléze přenést do slov. Možná mi ale z toho všeho nejvíc vyvstává dojem oddělujících se realit, tak pár vět o nich.

Nikdy jsem nebyla zastáncem teorií o přechodu do tzv. vyšších dimenzí, do 5D reality, teorií o vzestupu části lidstva, podle nichž se oddělí ti, co projdou, od těch, co zůstanou nebo odejdou jinam… Naopak si myslím, a také to říkám, že veškeré změny nastanou tady, v přítomné realitě na naší Zemi. A tak mě ani nikdy nenapadlo, že by k nějakému oddělování realit přece jenom mohlo dojít a já dokonce mohla mít příležitost sledovat to v přímém přenosu. Ne že by se tu někdo posunoval do jiných dimenzí, všichni jsme stále tady… ale čím dál víc si tu jako by žijeme ve svých vlastních vesmírech.

To, co přinesl letošní nepředvídatelný rok – znovu to slovo píšu s takovým zvláštním, skoro posvátným pocitem, neboť mi přiletělo jako předznamenání už do novoročního textu, viz tady – velmi silně otřáslo našimi vnitřními světy a z nich začalo k povrchu vybublávat to, co bylo skryté v hlubinách. Především nezpracované strachy, úzkosti, tendence k poslušnosti a podřízenosti vůči autoritám, nebo naopak k rebelství – u někoho zdravě buřičskému, u někoho k agresivnímu a ubližujícímu, objevily se sklony k hrubostem a povýšené přezíravosti či naopak k rezignované beznaději, u dalších se probudil humor a nadhled. Tohle vše jako by začalo prosvítat zevnitř ven a radary našeho nevědomí, našich vnitřních smyslů, to vzápětí začaly načítat. A podle těchto jemných signálů člověk přesně a rychleji než kdy dřív rozeznává, co je jak v druhých nastaveno, co je možné před nimi vyslovit a jak na to oni budou reagovat, a cítí pravdivost či faleš slov.

Podle Genových klíčů sem přicházíme spojeni navzájem skrze takzvané fraktální linie, drobná informační vlákna ve svých genetických výbavách. Právě díky nim k sobě přitahujeme spojence, kteří nám pomáhají naplnit náš záměr ve světě a uplatnit tu své dary. A mám tak trochu pocit, jako kdyby se nyní tato vnitřní moudrost začala probouzet, ladila se na zmíněné „nevědomé radary“ a na základě jejich frekvencí nám vybírala reality pro prožívání.

Ne že by to tu nebylo vždycky – každý tak trochu uzavřený ve svém vlastním vidění světa. Ale aspoň se to vzájemně potkávalo, ovlivňovalo a reagovalo na sebe. Teď mi to připadá, jako když se každičká z realit uzavře ve vlastním časoprostoru a z něho další okolní světy jenom pozoruje, jako přes sklo, ale nic z nich k sobě nepouští dovnitř. Ubíhají mimoběžně, každá svým tempem, ve svých vlastních programech.

Naštěstí do stejné reality, ve které teď přebývám, nastoupilo mnoho mých přátel a blízkých… žije v ní i mnoho dalších lidí, které v životě potkávám. Účastníci mých seminářů, klienti přicházející na konzultace, prodavačky v mnou navštěvovaných obchodech, kavárníci a kavárnice, zelináři na trhu, spolucestující, se kterými na sebe pomrkneme v tramvaji atd atd. V našem světě zůstává lehkost a nadhled, potřeba setkávání a sdílení, radost a stále víc a víc laskavosti. Není v ní nic agresivního a útočného vůči jiným realitám. Z našeho světa se jenom díváme na svět, ve kterém pro zdravý rozum není místo, na absurdity, které se v něm šíří… díváme se na voskové figuríny, které se domnívají, že omluvy a prosby, jejichž zdrojem je čtecí zařízení, mají stejný dopad, jako by vycházely ze srdce… možná to krátce okomentujeme a navenek respektujeme, co je zákonem dáno, ale svobody uvnitř nás se to nedotýká. V našem světě žijí i lidé velmi staří, i lidé těžce nemocní… ti, kteří chtějí čas, který jim zbývá, prožít a ne ho strávit uzamčení v izolaci. Vím dobře, že v jiných realitách je to třeba jinak – a není nic, co by na tom nebylo v pořádku.

Sdílí to se mnou mnozí, že se „v našem světě“ vytratila potřeba přesvědčovat kohokoliv o tom, že je tento svět lepší než světy jiné. Není. Jenom je to ten nejlepší možný svět pro nás, v tuto chvíli a v těchto vnějších podmínkách. Občas do něj přistoupí někdo, o kom bychom si to dříve vůbec nemysleli. Trochu tím překvapí. A naopak, jiní z tohoto světa přecházejí do jiného. A také trochu překvapí… Párkrát se mi v uplynulých týdnech stalo, že jsem zachytila zvláštní vjem při osobním rozhovoru. K někomu jsem mluvila, a on/ona ke mně, ale naše slova se ani trochu nepropletla mezi sebou. Ani se nezapsala do paměti. Rozladěný vysílač nebo přijímač. Nebo oba.

Teď přemýšlím, čím bych to tak mohla ukončit. Možná citací z nové inspirativní přednášky mého oblíbence, Pjéra la Šé´ze. Tam naladění funguje velmi dobře. Pjér doporučuje při sledování mediálních masáží – na které se sem tam podívá, aby viděl, co chtějí, aby si myslel – jenom se dívat a říkat si „nevěřím, nevěřím, nevěřím“ – tím postupně odpadnou iluze a zbyde Skutečnost taková, jaká je. Iluze od nás totiž žádají, abychom jim věřili. Skutečnost to nepotřebuje. Celou besedu si můžete poslechnou tady: