Tichá síla normálnosti

Malinko dnes navážu na závěr předchozího textu, na zamyšlení, zda Můžeme být sami sebou. Po jeho dopsání jsem si nechávala volně hlavou proplouvat úvahy na téma, co vlastně můžeme dělat v tomto absurdním období, aby se v nás nezabydlel nepříjemný pocit složený z ingrediencí jako je frustrace, bezmoc, naštvání a rezignace. Někdy se mi stane, když usínám s takto otevřenou otázkou, že mi při ranním probouzení přilétne odpověď. Jako kdyby se mi během noci v hlavě přeskládal kaleidoskop náhodných střípků a vznikl nový, jasný, jednoduchý obraz.

Následující ráno zazněla slova: Zachovat normálnost.

Normálnost?? V „normálních“ časech se proti normálnosti dost vymezuji… protože má-li být systém, ve kterém žijeme, pokládaný za normu, nechci s touto normou splývat. Aneb jak říká David Icke: „Řekni mi, že jsem normální, a urazíš mě“. Slovo Normálnost je skoro stejné jako Průměrnost, což je jeden z mých silných stínů, který snad mám uvnitř sebe do značné míry překonaný, ale o to víc mi vadí, pokud se s ním střetávám ve vnější realitě.  A že se s ním střetávám hodně často (viz text Nenáročná). Pokyn zachovat normálnost zní tudíž mému uchu podobně, jako nechat se pohltit smradlavou bažinou.

Jenomže… v časech, které teď zažíváme, se normálnost stává kotvou, ostrůvkem klidu, kde je svět v pořádku. Možná je v té větě víc moudrosti, než by se na první poslech nebo přečtení zdálo. Pokud budeme žít co možná nejvíc „normálně“, bude v našich dnech převažovat to, co je známé a bezpečné, nad tím, co přináší chaos a vykolejení. Nedovolíme vnějšímu chaosu, aby nás proměnil. Budeme si chránit svou vzácnou energii. Jako kdyby se mezi nás a svět postavila neviditelná zeď, která odfiltrovává část toho, co se k nám snaží proniknout. V „normálních“ časech žádnou takovou zeď mít nechci… jsem součástí světa a nechci se od něj oddělovat. Ale teď cítím, že je určitá distanc potřeba. Dočasně. Zcela jistě přijde brzy doba, kdy se zase s chutí vydáme do neprobádaných míst, do neznáma, svobodně a nespoutaně.

A tak si zcela „normálně“ vařím ráno kávu a drbu kočky za ušima, „normálně“ se scházím s těmi, se kterými se sejít chci, „normálně“ běží mé semináře i terapie, „normálně“ ignoruji televizní zpravodajství, „normálně“ chodím kolem řeky, jezdím tramvají, brouzdám městem, „normálně“ volně dýchám… A „normálně“ dodržuji své sliby a závazky – proto jsem ani vteřinu neváhala, zda řeknu ano, či ne, své účasti na Festivalu Energie v životě (odkaz). Můžete se přidat.

5 thoughts on “Tichá síla normálnosti

  1. Ahoj, ano dělat vše normálně jako dřív. Ale s rouškou? Dá se to ? Já chodím normálně bez náhubku ale třeba ochranka na nádraží se mnou má problém . …❤Vlaďka

  2. Pro mě ta „normálnost“ je především vnitřní stav, kdy dávám význam stejným věcem, jako v jiných obdobích. Zrovna roušce proto dávám význam minimální. Kde to bezkonfliktně jde, tak ji nemám, kde to možné není, tak nosím volně přehozený šál… a kde to výjimečně nejde se šálem, roušku si nasadím. Nedávám jí své emoce…. a proto ji ani neoznačuji za náhubek, ten bych si nenasadila 🙂

  3. Nemám teď úplně normální dny a běžný režim, protože nechodím do práce, ale své malé drobné každodenní rituály se snažím dodržovat. Gábi opět díky za milá a povzbudivá slova.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *