Můžeme být sami sebou?

Vracím se v myšlenkách k letošním meditačním pobytům a tak trochu rekapituluji. Byl to už devátý ročník, dost na to, abych si mohla uvědomit, jak jednotlivé ročníky odrážely různé etapy mé životní cesty a moje proměny a jak se v nich nesla témata, která mě v onech letech zaujala. Jak se v nich současně nesla témata důležitá pro účastníky a jak se tu odrážel posun vědomí celé společnosti. Každý rok si řeklo o pozornost jiné téma. Nebudu se vracet dál do minulosti, jenom do loňského roku, kdy se celý program neustále stáčel k Sebepřijetí (viz tento článek). Letošními pobyty se podobně proplétala otázka Jak být Sám/Sama Sebou?

Kdybych psala o tématu „Být sám sebou“ před rokem, byl by text zcela jistě jiný. A před pár dny bych ho také napsala jinak. Další důkaz toho, že žijeme v období změn přímo překotných.

Před rokem bych psala o tom, že mezi Sebepřijetím a Bytím sám sebou existuje silné spojení. Není totiž možné být sebou samými, aniž bychom se dokázali přijmout takoví, jací jsme. A co si vlastně můžeme představit pod pojmem „být sám sebou“?  Já bych tak nazvala stav, kdy člověk uvede do souladu vnitřní a vnější svět. Když to, co si myslí a cítí, také říká a koná. Když je pravdivý a nebojí se.

Uvnitř sebe máme místo, ve kterém, pokud se na něj dokážeme naladit, víme, co je v každou chvíli správné a co máme dělat. Nachází se ve středu naší hrudi. Z tohoto místa cítíme. Toto místo má však silného oponenta, a tím je naše mysl. Ta nám okamžitě začne ukazovat všemožné varianty následků, které jsou vyprojektované strachem. Co na to ostatní řeknou? Co si budou myslet? Budou se mi posmívat? Přijde potrestání? Doporučuji zastavit se a položit protiotázku: A co nejhoršího se může stát, když to udělám?

Před rokem bych psala o tom, jak se sami sobě vzdalujeme v procesu tzv. podmiňování, kdy se přizpůsobujeme svým rodičům, rodině, přátelům, učitelům, kolektivům. Kdy se učíme být součástí davu a příliš nevyčnívat. A o bodu obratu, kdy se začínáme vracet k sobě a naslouchat si. Psala bych o tom, jak svoji identitu definujeme na základě stažených programů, na základě vnějších měřítek úspěchu, jak se stáváme rolemi, které žijeme. A asi bych končila citátem z knihy Život v přeludu a jak se z něj probudit od Davida Ickea:

Vše se změní teprve tehdy, když začnete vyzařovat svoji vlastní frekvenci místo toho, abyste přijímali frekvence, které jsou kolem vás. Tehdy, když začnete otiskovat svůj vlastní záměr do Univerza místo toho, abyste jen dál přijímali otisk z existence. A to je podstata všeho. Buďto do kosmického internetu vkládáme svoje příspěvky, nebo jsou do něj vkládány příspěvky o nás. Vědomí lidé nepotřebují, aby jim někdo dával rady a předkládal řešení. Instinktivně je cítí a instinktivně je realizují. 

Jenomže… proběhlo pár situací, které sice předešlá slova v ničem nepopřely, ale ukázaly mi mnohem hlubší rovinu této záležitosti. Jak se říká, králičí nora vede hluboko.

Situace první. Rusava. Když jsem si pobyty připravovala, přišlo mi důležité do programu zařadit léčivou meditaci na Odblok strachů být sám sebou. Podobným procesem už jsme několikrát procházeli – na seminářích Všechny tváře ženy jsme uvolňovaly ženská planetární zranění, na seminářích Vnitřní dítě zase zranění dětská atd. Při těchto meditacích necháváme bezpečným způsobem uvolňovat část záznamů těchto strachů, traumat a zranění ze své DNA. V její odpadní části je totiž uloženo vše, co kdy lidstvo zažilo… všechny strachy, traumata, zranění, ale také všechny radosti, naděje a úspěchy. Vůbec mě předem nenapadlo, jak obtížná práce to bude, ve srovnání s předešlými tématy. Kolik strachů spojených s projevením sebe v sobě všichni neseme. Strachy z odmítnutí, opuštění, výsměchu, odvrhnutí společností, strachy z potrestání, strachy o své blízké, záznamy projevů těchto trestů až do úrovně mučení a smrti… Nespočet situací, kdy člověk tvrdě zaplatil za to, že konal nebo říkal to, co bytostně cítil. To všechno si někde uvnitř sebe pamatujeme. Samozřejmě si pamatujeme i opačné vjemy, okamžiky síly, postavení se za sebe, odvahy přinést změnu, pocity úspěchu a ocenění… ale z hlediska evoluce samozřejmě negativní vjemy silně převládají. Teprve na Rusavě jsem si uvědomila, že ve chvíli, kdy zvažujeme, co říct a co udělat, ani zdaleka nejdeme jenom proti svým osobním strachům – vědomým i nevědomým – ale především proti celolidské zkušenosti ovládání a manipulace. O to větší obdiv zasluhují ti, kteří nepodlehnou a stojí si za tím, co cítí – a o to větší soucit zasluhují ti, co to zatím nedokážou.

Situace druhá. Sen, který se mi zdál před pár dny. Stojím se svou rodinou a mnoha dalšími lidmi na nádvoří nějaké rozlehlé úřední budovy. Je období války, po budově běhají a křičí nacisté se zbraněmi, ozývají se výstřely. Několik jich vyběhne i ven a kontrolují nás. Já i moji blízcí se chováme nenápadně, ukážeme z nějakého důvodu své ruce, se vším souhlasíme a zůstáváme naživu. Není ve mně strach, ale ani úleva. Jenom silný pocit, že dělám něco, co vůbec dělat nechci, trochu naštvání na sebe – ale mnohem silněji uvědomění, že i kdybych udělala cokoliv jiného a třeba za to zaplatila životem, že by to vůbec nic pro nikoho neznamenalo. Bezmoc, marnost. I tu si v sobě všichni někde uvnitř neseme.

Situace třetí. Rozhovor před pár dny po semináři. Vlastně na podobné téma, o bezmoci. Z toho, co se kolem nás děje, z toho, že jsme pouhými loutkami, se kterými si loutkáři hrají… a že nevíme o ničem, co bychom mohli udělat, aby se to změnilo. Nechce se čekat. Můžeme jít „rebelsky“ bez roušky… ale změní to něco? Můžeme podepsat petici, můžeme s lidmi mluvit, přeposílat informace, ale v realitě se nemění vůbec, vůbec nic. Kdysi dávno jsem přemýšlela o motivaci Jana Palacha a vnímala jsem jeho čin jako založený na pevném odhodlání a víře ve smysl toho, co koná… Možná ale cítil to, co mnozí cítí dnes. Bezmoc a potřebu udělat alespoň něco, i když to nezmění nic. Kdoví…

Zůstávám tichým nehybným pozorovatelem toho, co se děje… V této úrovni jsem plně sama sebou a jsem připravená z ní mluvit nebo konat. Dívám se na předvolebně agitační premíérský projev – ano, spolu to zase zvládneme. Dívám se, jak nastupuje Velký velitel, připravený srovnat nás do latě, aniž někomu vadí, že na výrobu ochranných pomůcek, do kterých by nás nejraději obalil od hlavy k patě, si založil vlastní firmu, a že je zainteresovaný ve vakcínách, které by do nás všech rád napíchal. Dívám se, jak jsou s despektem označeny za škodlívé a nebezpečné názory mnoha zkušených lékařů, epidemiologů a hygieniků, kteří to všechno vidí trochu jinak a nebojí se to říct… Dívám se a při tom všem uvnitř sebe cítím pomíjivost toho, co se děje. Jako kdyby Černá labuť (článek o ní ráda připomínám tady) už byla na cestě. Kdoví…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *