Že to nejde moc dohromady? Možná ne… ale je to pár střípků, které mi společně dotvořily atmosféru dnešního poledne, posledního červencového. Počasí se letos chová přesně tak, jak by se v červenci chovat mělo. Je horko, slunečno, ale díky chladnému ránu to venku ani v poledne nepřípomíná rozpálené středomoří. Na nebi není nasypaná rozplizlá šedivá deka, je nádherně modro – a podobně intenzivní barvy, jaké má nebe, má i všechno kolem mě, na Zelném trhu. Sytě zelené saláty, zářivě oranžové dýně, červená rajčátka… A mezi těmito barvami stojí jeden stánek v úplně jiných odstínech, v jemně fialkové a bílé. Zastavení první, levandulové.
Dva sympatičtí pánové a jejich levandulové království: sušená levandule, kosmetika, medy, mýdla, vůně tak intenzivní, že mě přitáhla silou magnetickou. Provence v centru Brna. Vím, že mám být za chvilku u sebe v kanceláři, ale čichám, pomazávám se, ochutnávám, povídáme, vtipkujeme… dokonce se nechávám přemluvit, byť jsem jinak úplný abstinent a i minimální množství alkoholu cítím jako zamlžující intoxikaci, k doušku „Šviháka“ – lehounkého růžového vína s dotykem borůvek a levandule. V mírné euforii slibuji reklamu na mém blondblogu, takže tady je: https://www.levandulova.cz/
Zastavení druhé, psí. Vlastně jenom o pár kroků a dvě hodinky posunuté. Ke kavárničce, kde mám sraz s kamarádkou. Baví mě sedět venku a pozorovat lidi. Kolem našeho stolku opakovaně prochází mladá žena se strakatým psem střední velikosti. Rozhlíží se, je zřejmé, že na někoho čeká. Po chvíli se zpoza rohu vynořuje druhá mladá žena s krásným bílým ovčákem. Ženy se zdraví a krátce objímají – a chlupáči zahajují vítací koncert. Jejich majitelky se na sebe zcela jistě těšily, usmívají se a povídají. Ale psí nadšení ze vzájemného setkání jako by nemá hranice. Hlasitý štěkot, pošťouchnutí čumáčků, poskoky, běhání kolem dokola, úsměvy přes celé zubaté tlamy. Několikrát se na pár vteřin zastaví, možná si říkají, co si o nich okolí myslí, a váhají, zda by se neměli chovat poněkud decentněji, ale potom je přemůže další vlna nadšení. Postupně se usmívá celé osazenstvo zahrádky.
Zastavení třetí, snové. Čekám na tramvaj a zastávkou projíždí jiná, s reklamou Národního divadla Brno. Velkými písmeny z ní září Shakespearův citát, pro mě do této chvíle neznámý: „Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny.“ A ta slova jako kdyby byla klíčkem, který mi odemkne vrátka do vzpomínek. Jako malá jsem často přemýšlela o tom, jaký je rozdíl mezi realitou a snem. Jestli je vůbec dokážeme od sebe rozeznat. Jestli to, co žijeme, se nám jenom nezdá, v nějakém životě, který žijeme doopravdy. Nebo jestli my jenom nehrajeme roli v něčím snu, a když se ten někdo probudí, tak my zmizíme. A co se asi tak stane, když se začneme zdát více lidem současně. Nebo o zacyklení, že spíme a zdá se nám sen, že spíme a zdá se nám sen, že spíme atd. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že až budu velká, budu mít v těchto věcech jasno. Budu vědět, jak to je. Ale vlastně nevím o snech a realitě o moc víc, než jsem věděla tenkrát. A vůbec se tím netrápím.
Doma jsem zjistila, že pan Shakespeare napsal ještě druhou polovinu souvětí (a že se tato slova objevila v jeho hře Bouře). Nad plným zněním můžete volně letně kontemplovat a já se obrázkem vracím tam, kde jsem dnes začala, k levandulím.
