Líný letní den. Jeho pomalé naladění nechce být rušené závažnými tématy, naopak si přímo říká o něco radostného, inspirativního, možná malinko hříšného. Asi bych měla začít slovy, že nejsem detailista. Ani ve velkých, ani v malých záležitostech života. Tím pádem ani ve věcech rukodělných, ani při vaření či pečení. Přitom obdivuji ty, kteří to mají jinak. Obdivuji schopnost manželovy maminky napéct pětadvacet nazdobených druhů cukroví, kde je jeden kousek jako druhý – a vím, že něčeho takového nejsem schopná. Pravý stav mé manuální šikovnosti, jehož projevu byl několikrát očitým svědkem, před pár lety vystihl můj kamarád – tomu je na rozdíl ode mě zručnost dána, což uplatňuje nejen v kuchyni, ale především na operačním sále – slovy:
„Víš, na tobě je docela dost poznat, že jsi přes Duši“. Od té doby to používám jako vnitřní alibi.
Ovšem… čas od času překonám sama sebe. Třeba když začnu přemýšlet, jakou dobrotu připravím pro rodinnou návštěvu. Když mě napadne, že přece musí existovat možnost, jak doma vyrobit francouzské větrníky – podobné, jako mívají v mé oblíbené kavárně Momenta dole pod Zelňákem a jimiž čas od času potěším své vzrostlé děti. Větrníky, které nemají příliš mnoho společného s českou variantou zákusku stejného názvu – jsou lehounké, křupavé, jen mírně sladké, během chvilky se rozplynou na jazyku. Větrníky, jejichž správný název je, jak jsem posléze zjistila, craquelin – podle vrstvičky cukrového těsta, které při pečení vytvoří právě onu křupavou krustičku na povrchu. A čas od času přejdu od úvah k činům.
Když budete chtít někdy někomu udělat radost dobrůtkou – a třeba také zaslechnout obdivné „aaach“ a užít si svoji chvilku slávy – podrobný recept i s fotografiemi najdete na tomto odkaze:
http://www.kublanka.cz/index/craquelin
Určitě se vám povedou, zjevně se daří i těm, co jsou „přes Duši“.
U nás udělaly radost velikou – a mnohá „aaach“ se nesla líným letním dnem…