Zavřít strachu oči

Seděli jsme proti sobě a on sebral odvahu a začal vyprávět. Vyprávěl příběh, který se celý odehrál v jeho hlavě a přivedl ho v jeho pětadvaceti k několika terapeutům a nakonec až do ordinace psychiatra. Příběh, který se zdál bez konce, a přesto skončil… v jediném Teď.

Neobyčejně obyčejný mladý kluk. Citlivý, umělecky založený, vyrůstající v milující a podporující rodině. Jednoho dne se v jeho hlavě, těžko říct odkud, objevila myšlenka: „Co když je ve mně skryté zlo? Co když se jednoho dne to zlo probudí a já někomu ublížím, někoho zabiju? Každou chvíli někde čteme nebo slyšíme o někom, zdánlivě normálním, kdo šel a někoho bezdůvodně zabil, nebo vzal zbraň a vystřílel školu.“ A začal se sledovat. Sledoval v sobě každičký záblesk hněvu, vzteku, každou nehezkou myšlenku, a se strachem pozoroval, jestli se nezačnou manifestovat v podobě násilí. A jak už to tak bývá, pokud zaměříme pozornost k určitému tématu, zdá se, že se tohle téma objevuje všude, kam se podíváme. Zapnul televizi a uviděl reportáž o mladém „bezúhonném“ vrahovi, pustil si film a ten vyprávěl o skrytých psychopatech, bylo to všude, všude, všude… a byl si stále více jistý, že je to i uvnitř něho.

Vyzkoušel terapii. Nepomohla. Vyzkoušel další. Opět bezvýsledně. Odhodlal se a zavolal psychiatrovi – a domů odcházel s krabičkou pilulek. Jeho vnitřní svět se sice mírně proměnil, trochu jako když se zpomalí film a všechno se stane méně intenzivním… ale strach, strach ze sebe samého, tady přebýval dál, nezměněný, stále v plné síle. Někdy měl pocit, že je v něm takový přetlak, že se to už už musí stát. A pak ta chvíle přišla. Střet s člověkem z příbuzenstva, dlouholetým tyranem a manipulátorem, se kterým už dříve zažil mnoho konfliktních situací, a který teď stál proti němu, mocný, neporazitelný, navíc posílený drogami. A on… ani nevěděl jak, držel v tu chvíli v ruce těžkou železnou tyč. Poprvé pocítil nad tyranem převahu. S uvědoměním všech dlouholetých křivd a ústrků ji zvedl vysoko nad hlavu – a vzápětí ji zase spustil dolů. Nedokázal to. Nedokázal někoho uhodit, ublížit, zabít… Začal brečet a strach tu najednou nebyl. A už se nikdy nevrátil.

Dívali jsme se na sebe. Usmál se, a já se také usmála. Přišlo mi to, jak kdyby se režisér jeho života už nemohl dívat na marnou snahu vymanit se z tohoto bludného kruhu, bouchl pěstí do stolu a řekl: „Tak vážení, přidáme do scénáře jednu novou scénu“. Už vloni jsem v jednom textu psala, že Život dokáže být mocným léčitelem, že nám v pravou chvíli umí otevřít vrátka do časů minulých a umožní tak vyléčení dávných zranění (viz tady). Stejně tak ale umí postavit scénu léčebné situace v přítomnosti, zkoncentruje léčení do pársekundového obrazu. Připomnělo mi to jiného mladého muže, se závažnou diagnózou velmi zhoubného mozkového nádoru, který se nepřežívá víc než pár měsíců. Byl po těžké operaci a dle lékařů se jenom čekalo na recidivu. Rozsudek. Občas se toulal v lesích, procházel se v tiché meditaci. Jednoho dne se ocitl u řeky, přes kterou ležel spadlý strom. Dlouhatánský kluzký kmen. „Když to přejdu a nespadnu, tak to dám“, zasvítila v hlavě myšlenka, neplánovaná, nepředvídatelná. Přešel. Dal tím neuvěřitelně silnou informaci sobě i svému podvědomí. A kráčí dál životem, proti prognóze.

Jsou to chvíle, kdy se dá jenom zastavit a s tichým Ach procítit posvátnost Života, s vděčností ocenit, že jsme součástí toho všeho, nekonečného a věčného… Děkuji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *