Umožnění mnohé změní

Navazuji volně na nedávný text Nekoroktně, který uzavírala slova, že někdy úplně stačí, když některé věci umožníme. Když připustíme možnost, že se můžou stát. A když připustíme i to, že se můžou stát způsobem, který neznáme, který je třeba úplně odlišný od všech variant, které umí vykonstruovat naše mysl.

Můžeme si představit přítomnost jako malý bod v předivu reality. A naši vizi nebo cíl jako další bod. Mezi těmito body je celá řada propojení. Některá jsou přímá, některá běží pořádnou oklikou. Několik z nich naše mysl zná – na základě minulých zkušeností či určitých faktů a teorií, kterým věří. O ostatních neví nebo je odmítá, a velmi tím zužuje spektrum možností, kterými se k cíli lze dostat. Analogicky si to můžeme představit v kolektivním informačním poli. které je jakýmsi průměrem představ všech lidí o realitě. Psala jsem o tom už v textu O černých labutích.

Jedním z velmi silných mentálních vzorců a opor našeho Ega je Potřeba vědět. A také Potřeba mít pravdu. Naše mysl je ráda nastavená v pozici, že ví, že má jistotu… protože jistota je bezpečná. V zajetí těchto vzorců je obtížné přiznat si, že nevíme vůbec nic, že může být vše úplně jinak, než si myslíme, že naše pravda je jenom jednou malou pravdou mezi tisíci jinými. Právě tyhle vzorce nás vedou k černobílému hodnocení, co je možné a co možné není. To pak funguje jako „zakletí“.

Vzpomínám si na prožitek jednoho svého známého, který má od dětství silnou krátkozrakost, téměř deset dioptrií, a na dálku bez brýlí vidí jenom rozmlžené skvrny. Dlouhé roky na obnově svého zraku pracuje a pomalými krůčky se mu to daří. Před pár lety se účastnil jednoho semináře a v přestávce odpočíval v trávě. Když se zvedl a otevřel oči, viděl ve vzdáleném lese zřetelně každý strom, rozeznával i větve a šišky na nich. Bez brýlí. Pár vteřin se takto díval, jeho oči se zaměřovaly na detaily… a potom zakroutil hlavou a vyslovil: „To není možné“ – a bylo to pryč. Možná se vám někdy stalo něco podobného.

Setkávám se s tím i při terapiích, kdy někteří lidé přicházejí s přesvědčením, že pro uzdravení musí vše plně pochopit, co nejvíce věcí v životě změnit, intenzivně pracovat. Říkám jim – ano, pracujte, ale připusťte možnost, že to může jít i mnohem snadněji a rychleji, a nechte se vést.

V jedné besedě odpovídal Jirka Ledvinka na dotaz, co si myslí o současném suchu, s mírným pousmáním, že když určité množství lidí připustí, že voda může vzniknout či že je vody dost, tak voda bude. Brzy potom začalo pršet… A mnohokrát připomínal, že když máme určitou vizi, není třeba si prostřednictvím mysli modelovat cesty k jejímu naplnění, ale že stačí důvěřovat svému vědomí a ono mu cestu bude ukazovat. Proč by to nemělo fungovat i ve společenském měřítku?

V diskusi pod uvedeným článkem Nekoroktně se objevil názor, že aby nastaly ve světě opravdové změny, musí na to lidé být připraveni. Někdo zase říká, že se musí nejdříve probudit dostatečné množství jednotlivců. Nechci tomu odporovat, třeba to tak je. Ale zkusme přijmout také možnost, že to může jít úplně jinou cestou, že může naopak skokově přijít změna skrze jednotlivce a ostatní se té změně přizpůsobí dodatečně. Nebo že to může být ještě úplně jinak, byť by některé možnosti mohly naší mysli připadat šílené.

Na jednom z nedávných seminářů jsme si v krátké imaginaci představili svět, ve kterém bychom chtěli žít. Uzdravený svět, lidi i přírodu, konec ovládání a manipulací, svobodu, radost, hojnost… Nepokládali jsme si otázku, jakým způsobem se máme jako lidstvo do tohoto budoucího stavu dostat. Ptali jsme se každý svého „budoucího já“, jestli takovému světu říkáme „Ano“, a kým budeme v tomto světě, jaké v něm bude naše místo. A následovala další otázka: Co můžeme nyní udělat pro tento proces? Několikrát se objevila odpověď, že je třeba důvěřovat – životu, Bohu, lidem – že je třeba být pravdiví a odvážní. A nestrkat hlavu do písku, jak se říká.

Umožňování je vlastně velmi účinnou metodou při zkoumání svých mentálních smyček. Stačí vědomá pozornost – a pokaždé, když o něčem řekneme nebo si pomyslíme, že to není možné, položit si otázku: Mám stoprocentní jistotu, že to není možné? A co kdyby to možné bylo? Pan Arkadij Petrov říká, že cokoliv se objeví v lidském vědomí, tedy v logické mysli, v imaginaci, ve snu, má potenciál objevit se i v hmotné realitě.

Krásným příkladem mentálních smyček se stala debata na jiném mém semináři – povídali jsme si o Sekvenci Perly z Genových klíčů, která se týká především prosperity. Napadlo mě zeptat se skupinky, zda si umí představit, že by nastala situace, kterou popisuje Pjér la Šé´z v této knize. Situace, kdy se lidé ráno probudí a na obrazovkách se jim ukáže zpráva, že všichni mají na bankovních účtech mnohamístné sumy peněz – že je jim vráceno vše, co jim ukradli vládcové planety (rozumějme tím méně než procento lidí, kteří vlastní více majetku, než celý zbytek lidstva). Peníze by dostali všichni – spořiví i zadlužení, pracovití i lenoši, bohatí i chudí. V tu chvíli se skrze odpovědi projevily mentální smyčky – že by to nebylo spravedlivé, že na to lidi vůbec nejsou připraveni, že by pak nikdo nepracoval atd. Jako protiargument jsem ukazovala právě onen kvantový skok – v takovou chvíli by vymizel z planety strach z nedostatku, z chudoby, z hladu a bezdomovectví, popřely by se konstrukce o tom, že si vše musíme zasloužit a že není možné, aby prosperovali všichni, že hojnost jednoho znamená bídu druhého atd. Absence těchto strachů v kolektivním informačním poli by nutně změnila i vědomí jednotlivých lidí… Názorná ukázka umožňování.

Myslím si, a především cítim, že jsme se letos dostali na křižovatku, ze které vedou dvě cesty opačnými směry. K ještě většímu ovládání a destrukci, nebo konstruktivně ke svobodě. Asi většina z nás neví, co konkrétního můžeme udělat pro přesměrování ke druhé možnosti. Na informační rovině toho však můžeme udělat dost. Nemyslím tím účastnit se hromadných meditací (kdo mě zná, tak ví, že před nimi spíše varuji, byť jsou neseny ušlechtilými záměry, stává se z nich často černá díra na lidskou energii) … ale udržovat v sobě vizi konstruktivní budoucnosti a umožnit všemožné cesty k jejímu naplnění. Důvěřovat tomuto obrazu, lidskému vědomí, Bohu, a konat to, co budeme cítit, že konat máme. Možná se budeme muset poprat se svými stíny, překonat své strachy, připustit nejistotu… ale možná právě proto jsme dnes tady. Možná je čas překonat další mentální smyčku, a to, že se svět změní někdy v budoucnu. Proč by to nemohlo být teď? Umožníme to?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *