Mám ráda takové ty pársekundové příběhy, které se odehrávají jenom skrze pohledy a výrazy, téměř beze slov. Magické proměny v přímém přenosu. Šla jsem před pár dny na zastávku. Bylo po dešti a mezi mraky vykouklo sluníčko. Nádhera. Mám pocit, jako by se po dlouhých letech začal svět vracet k normálu. Žádný skok ze zimy do třicítek, ale dlouhé, příjemně chladné jaro. Žádní chuligáni nečmárají po obloze, takže je jiskřivě modrá s nadýchanými mraky. A prší. Někdy i několik hodin v kuse. Vzduch voní a všude kolem nespočet odstínů zelené.
Cesta kolem řeky byla blátivá, proto jsem se vydala jinou trasou, bývalým hřbitovem, dnes částečně upraveným parkem, po málo používané asfaltce lemované mohutnými lípami. Když jsme se nastěhovali do této části města, byl nejmladší syn tříletý. Pokaždé, když jsme tudy šli a bylo zrovna mokro, potkávali jsme na silnici hlemýždě, kteří přejížděli zleva doprava nebo zpátky. Abychom zachránili jejich ulity před křupnutím pod koly projíždějícho auta či pod botou spěchajícího chodce, každého hlemýždě jsme přenesli do trávy. Syn se mnou už nechodí, ale doteď, když tudy po dešti jdu, ulitníky uklízím.
A tak kráčím, mezi kalužemi, sem tam se ohnu, provedu záchranný akt a pokračuji dál. Proti mně malá holčička ve žlutých gumáčkách, kus za ní maminka s nákupem. A co dělá holčička? Ano, také zachraňuje. A zezadu se k ní nesou slova „Dávej pozor, kam šlapeš, nemusíš projít všemi kalužemi. A nech ty šneky, budeš mít špinavé ruce. Slyšíš mě??“ A pak stojíme s holčičkou proti sobě a mezi námi na zemi dva hlemýždi. Mrknu na ni a beru jednoho, ona vykulí modré oči a bere druhého. Za holčičkou maminka s podmračeným výrazem. Ale když nás vidí, začíná se usmívat, já se usmívám také, ona ještě víc. Hmatatelně se mění energie a nastupuje lehkost. Jdu dál směrem k zastávce, holčička s maminkou se vzdalují, drží se za ruce a povídají si – a vsadila bych se, že pokud potkají dalšího adepta k záchraně, odnesou ho společně.