Smyslem života je…

Když jsem tak s odstupem času zabrousila v předešlém článku do existenciálních témat, vybavila se mi vzpomínka. Pro mě osobně byl celoživotně z oněch čtyřech existenciálních strachů nejsilnější, a často až bytostně sžíravý, strach z nenalezení smyslu. Záměrně píšu byl, protože se mi zvláštním přepnutím podařilo svoji mysl ze smyčky hledání smyslu osvobodit (více v tomto – vlastně dost prozíravém – novoročním textu). Asi před rokem, kdy jsem se v otázkách smyslu a nesmyslu života ještě utápěla, mi jednou k ránu těsně před probuzením, na hranici mezi světy, přišla jasná odpověď. Jedna věta vyslovená důrazným, nepřeslechnutelným hlasem.

Smyslem života je SOUHLAS.

Pár úplně jednoduchých slov. Pravdivých. Pravda přece bývá jednoduchá. Jedno-duchá.
To jenom naše mysl si tolik libuje ve složitosti, protože v ní roste a z ní vzkvétá.
Souhlas. Jedno z mnohovrstevných slov, skrývající v sobě více významů.

Souhlas pro někoho může znamenat schválení. Schválení, které v sobě nese stín lhostejnosti či zbabělosti. Schválení nespravedlnosti, bezcitnosti, násilí, ponižování a další destruktivních projevů tohoto světa. Svět přece takový je, a já s tím nic nenadělám.

Pro jiného souhlas znamená přijetí. Přijetí reality takové, jaká je, se všemi plusy a minusy, přijetí celého spektra projevů. Přijetí v sobě nese možnost reagovat určitým, svobodně zvoleným způsobem. Vymezit se, postavit se na určitou stranu. Z pozice plného přijetí to není postavením se do odporu a boje, ale hledáním cesty ke změně. Svět takový je, ale co můžu udělat pro to, aby byl jiný?

Když jsem si nechávala přicházet myšlenky a obrazy k významu slova Souhlas, odpověď mi ukázala ještě další úroveň. Schválování i přijímání jsou totiž založeny na hodnocení. Tohle se mi líbí a tohle ne. Tohle chci a tohle nechci. Zkusme se ale zeptat, kdo v nás říká, co chce a co nechce? A ví to ten „někdo“ opravdu nejlépe?

Nad úrovní své mysli, svého ega či osobnostního já, se synonymem pro souhlas stává bytí. Tím, že svou myslí netvoříme záměry „tohle chci a tohle nechci“, přestáváme hrát s Bohem upocený ping-pong a život se stává volným proudem, který se žije skrze nás, který spolutvoříme.

Většinu času se mi to daří. Jenom být. Klid, nula, nic. Je v tom neuvěřitelná svoboda. Všechno, co mi v životě přichází, je zcela jistě určené pro mě a dám tomu svůj čas a energii – a to, co nepřichází, logicky pro mě není. Nebo není v tuto chvíli. A když si nejsem jistá, dopřeji si čas, kdy nevím, a brzy přijde odpověď. Souhlasím s tím. Bez lpění, bez chtění, bez odporu, beze strachu. Neberu to jako lekce, ale jako spolutvorbu. Odehrává se to mezi mnou a Bohem, ale současně také mezi mnou a vším. Hraji si s ním někdy takovou hru. Občas mu pošlu po větru pár slov nebo myšlenku: „Líbilo by se mi, kdyby… ale když ne, budu s tím taky v pohodě“. Slova odletí, nezůstanou se mnou, často na ně úplně zapomenu. Ale – pokud to pro mě je, tak to v blízké době s větrem odněkud přiletí nazpátek… se souhlasem.

2 thoughts on “Smyslem života je…

  1. Diky Gabi. S tim rezonuji. Muj oblibeny autor Rohr rekl v odpovedi na otazku, jak dlouho mame meditovat / modlit se/ rozjimat (dosadte si, co vam vyhovuje) : Delejte to tak dlouho, az dojdete k odpovedi Ano.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *