Poslední výdech aneb o strachu ze smrti

V textu Ne-sluníčkově jsem se krátce zmiňovala o strachu ze smrti jako o jednom z míst v naší psychice, přes které jsme ochotni odevzdat svoji svobodu a nechat se manipulovat. Dnes bych chtěla tohle téma rozvést. Kdo sleduje můj blog delší dobu, tak si možná vzpomene, že jsem asi před rokem a půl prošla obdobím, kdy mě přitáhly ke zkoumání tzv. Existenciální strachy. O třech z nich (o strachu z osamělosti, z absence smyslu a ze svobody) jsem tu psala podrobněji, čtvrtý – právě strach ze smrti – už samostatný článek nedostal. Tak až teď.

Existenciální otázky se dotýkají hlubin lidské existence. Jsou tak trochu daní za rozvoj lidského vědomí – ten, kdo začne o sobě a o životě hlouběji přemýšlet, zcela jistě na ně narazí. Co je to život? A co je to člověk? Co bylo před životem a co bude po něm? Jaký je jeho smysl? Do těchto témat se málokdy chceme podívat přímo – bolí to jako přímý pohled do slunce – uhýbáme jim zaměřením se do vnějšího světa nebo vytvořením či přijetím nějaké vysvětlující mentální konstrukce. Většinou na některá z těchto témat narazíme v tzv. hraničních situacích. Při nemoci, při ztrátě. Mnozí jsou s nimi konfrontováni právě v těchto dnech.

Asi nejobsáhlejším literárním zdrojem k tomuto oboru psychologie je kniha Existenciální psychoterapie od Irvina D. Yaloma. Je to můj oblíbený autor (psala jsem o něm tady a tady) – především z toho důvodu, že své knihy opírá o mnohaletou praxi a píše stylem přístupným i polo-laikům. Navíc tato témata zpracovává „bez přesahu“ do vyšších úrovní, drží se života tady a teď, s pochopením, laskavostí a moudrostí.

Moje předchozí články k existenciálním tématům najdete tady:
Úvodní text:  Existenciální otázky aneb jak žít bez odpovědí,
dále jednotlivé strachy: Sami v samotě, Svoboda – bát se či nebát, Když chybí smysl
a související Test životního naplnění a Žít tento život, navěky.
A teď už pár myšlenek ke strachu ze smrti, z pohledu existenciální psychoterapie.

STRACH ZE SMRTI
Woody Allen: „Smrti se nebojím, jen u toho nechci být, až přijde.“

Život a smrt jsou spolu propojeny. Jedno bez druhého v této realitě neexistuje. Vzpomeňme na Dařbujána a Pandrholu… Biologická hranice mezi životem a smrtí je sice jasná, psychologicky se však slévají, jako by konec byl v životě přítomen už od jeho začátku. V existenci vše stále vzniká a zaniká. A znovu vzniká. Věčný koloběh. Zániku se však bojíme – a jelikož mu musíme žít tváří v tvář, stavíme si proti vědomí smrti obrany. Buď se smrt ze svého života snažíme vytěsnit a ignorujeme ji, čímž ji jenom zatlačíme do svého nevědomí a ona tu pak zpozadí ovlivňuje naše prožívání, nebo si ji nějak vysvětlíme. Reinkarnace, vstup do království nebeského, do ráje, rozplynutí ve věčnosti, setkání s předky… čemukoliv z toho sice můžeme věřit, ale ať chceme či ne, jsou to všechno pouhé koncepty, a dokud branou smrti neprojdeme, jejich pravdivost si neověříme. A něco v nás to moc dobře ví. Rozum by rád věřil a přestal se bát, nevědomí však tuto víru zpochybňuje a čas od času nechá strach ze smrti, držený pracně pod pokličkou, vybublat na povrch.

Obecně je smrt považována za zlo. Představte si však život bez jakékoliv myšlenky na smrt – život by ztratil svoji intenzitu, změnil by se na něco mělkého a prázdného. Setkání se smrtí má sílu způsobit obrovský posun v tom, jak člověk žije ve světě, posunout ho do vyššího stavu bytí. Někdy musíme pohlédnout do tváře smrti, abychom konečně dokázali žít. Uvědomění si své smrtelnosti přináší odklon od malicherností k významu a hloubce, probouzí vnitřní sílu a nutí nás žít v přítomnosti… přiměje nás rozlišovat, co chceme a co nechceme dělat, zvyšuje vědomí odpovědnosti za své bytí a jeho autenticitu, zaměřuje pozornost na pozitivitu a vděčnost. Člověk se náhle snadno zbavuje mnoha zbytečných nálepek a identit a navazuje mnohem otevřenější vztahy s druhými – možná proto, že se v tu chvíli nebojí odmítnutí, nepřijetí, soudů a hodnocení.

Příkladem těchto konfrontačních období je – kromě vlastního přímého ohrožení života při vážné nemoci nebo úraze – také úmrtí někoho blízkého, adolescence, střední věk, odchod na důchod, vstup do trvalého vztahu, rozpad vztahu, odchod dětí z domova, narozeniny, pohled do zrcadla, prohlížení foto­grafií … a mohou toto silné uvědomění přinášet i sny.

O tom, jaký může smrt přinést dar životu, píše Lev Nikolajevič Tolstoj v povídce Smrt Ivana Iljiče. Vystupuje tu nepoctivný sebestředný byrokrat sužovaný rakovinou. S blížícím se koncem si uvědomuje si, že umírá zle, protože žil zle. V posledních dnech života dosahuje mnohem vyššího stupně integrace než kdykoliv dřív.

Smrt a úzkost
Při zkoumání strachu ze smrti je třeba odlišit od sebe úzkost a strach – strach je z něčeho konkrétního, úzkost je strachem z ničeho. Důležitá otázka proto je, čeho přesně se na smrti bojíme? Může to být i souhrn několika menších strachů:
– žal příbuzných a přátel
– nedokončení plánů a projektů (to, co jsme neudělali, nestihli)
– bolestivé umírání
– ztráta prožitků (už nikdy nezažiju…)
– ztráta minulosti
– nemožnost starat se o ty, co mě potřebují
– strach, co se stane v životě po smrti, pokud existuje
– strach, co se stane s tělem po smrti

Centrálním strachem ze smrti však není nic z toho, co se týká umírání, ani to, co přijde po smrti, ale strach z ukončení bytí – člověk se děsí, že sám sebe ztratí a stane se nicotou, neexistencí. Úzkost „z nebytí” je spojena s bezmocí, nelze se jí postavit, nelze s ní bojovat. Jediný způsob „boje” s úzkostí je přesunovat ji z ničeho na něco. Tzn. úzkost usiluje stát se strachem. Skutečnost, že se úzkost snaží stát strachem, stěžuje snahy ji identifikovat. S pri­már­ní úzkostí ze smrti se setkáváme jen zřídka – rychle se pohřbívá pod vrstvy obranných mechanismů, které jen příležitostně protrhne nějaký alarmující životní prožitek a umožní tak syrové úzkosti ze smrti proniknout do vědomí. Nevědomé ego se však tuto trhlinu snaží co nejdříve opravit. Vědomé úvahy dospělých lidí o fenoménu smrti (zdánlivě „zpracované” formou racionalizace) v žádném případě nejsou totožné s primitivním děsem ze smrti, jenž sídlí v nevědomí. Tato primitivní úzkost je vždy přeměněna na něco, co je pro člověka „méně toxické”.

Příklad toho, jak se úzkost stává strachem, ukázal pan Yalom na svém vlastním příběhu. Prožil automobilovou nehodu, děsivě vypadající, ale zdánlivě bez větších následků. Postupně se u něho během následujících týdnů a měsíců rozvinul strach ze setkávání s kolegy u debatních obědů, strach z jejich odmítnutí, dále strach z jízdy na kole, z lyžování… postupně se takto manifestovala řada různých strachů. Svět přestal být bezpečným místem, jakoby v něm už „nebyl doma”.

Projevy primární úzkosti ze smrti:
– touha být věčně milován a vzpomínán
– přání zastavit čas (boj se stárnutím)
– víra v osobní nezranitelnost (riskování)
– potřeba kontroly, obrana proti všemu nečekanému, chaosu a nepořádku
– vymýšlení rituálů na zahánění zla a nebezpečí
– strach z uzavřeného prostoru a temnoty, hypochondrie

Pojetí smrti u dětí
Naše obavy ze smrti a způsoby, jakými se s nimi vypořádáváme, nevznikají v do­spělosti. Jsou zakořeněny v minulosti, většinou v dětství, a během života se pouze přeměňují. Důležitosti tématu smrti pro dítě se obecně nevěnuje příliš velká pozornost. Přitom se děti smrtí hodně zabývají, a to mnohem dříve, než bychom předpokládali. Děti zajímá nejen „odkud” (tedy jak přišli na svět), ale i „kam“. Zdaleka ne všechny děti to však komunikují navenek a rodiče si často vůbec nebývají vědomi, do jaké míry se děti obávají smrti.
Vnitřní obavy dítěte bývají navíc výrazně posíleny obavami dospělých, a učí se je potlačovat. Pokud rodič prožívá ohledně smrti velkou úzkost, předává tuto zprávu i dítěti.
Malé děti se snažíme před smrtí chránit – záměrně jsou špatně informovány a zasévá se do nich popření. Tyto zkreslené informace jim předávají rodiče a další blízké osoby, ale jsou obsaženy také v pohádkách. Můžeme se ptát, zda je to pro dobro dítěte, nebo pro dobro dospělých?Je samozřejmě těžké, pokud je dítě vyděšené, neposkytnout mu útěchu ve formě ujištění, které popírá skuteč­nost. Na druhou stranu – každému dítěti na jakémkoliv stupni vývoje lze předat pravdivou informaci v tom rozsahu a formě, které je dítě schopno přijmout, o libovolném tématu je možné mluvit poctivým způsobem. Dítě si jinak najde jiné zdroje informací, a ty mohou být nespolehlivé nebo ještě více děsivé.

Dítě během raného vývoje prochází obdobím zmatků, kdy se snaží pochopit, co žije a co je neživé (jak to, že strom je živý a hodinky neživé?), je zmatené panenkami a dalšími hračkami, které simulují živost. Už v průběhu druhého roku života dokáže dítě v zásadě porozumět smrti (například už v roce a půl je dítě schopné rozeznat, že mrtvý pták je něco, na co se nesahá). Následně se mohou v jeho životě střídat období, kdy dítě o smrti mluví a přijímá ji, a kdy ji popírá.
U přírodních národů smrt není pro děti tak velkým zdrojem úzkosti, děti se tu odmala účastní pohřebních rituálů – i takových, které nám mohou připadat šokující.

Mechanismy popření
Naše nevědomí proti strachu ze smrti používá dvě základní obranné strategie: Výlučnost a Absolutní zachránce. Obě jsou založeny na archaickém přesvědčení, že buď je člověk osobně neporušitelný, nebo je chráněný nějakým absolutním za­chráncem. K těmto strategiím nás vedou nastavení z raného dětství a obecně schvalované kulturní mýty.

Výlučnost
Na mentální úrovni víme, že se v základních hranicích existence nelišíme od jiných lidí, že jsme stárnoucí a smrtelní. V hloubi duše však věříme, že zákon smrti platí pro ostatní a ne pro nás, že my podle tohoto plánu nejedeme. Když někdy toto přesvědčení vklouzne na vědomou úroveň, překvapí nás svou iracionalitou. V konfrontaci s tím, že opravdu umíráme, se cítíme zrazeni. Je rozdíl mezi věděním a opravdovým poznáním, mezi každodenním uvědomováním si smrtelnosti a mezi přímým pohledem na vlastní smrt. Přijmout vlastní smrt znamená podívat se na řadu dalších těžko stravitelných pravd – že je člověk konečný, svět existuje dál i bez něj, člověk je jeden z mnoha, přání člověka nemá význam, pocit jedinečnosti je mýtem… Někdo pak může dojít i k absurdnímu zlostnému závěru „kdybych to věděl, žil bych jinak“.

Projevy výlučnosti:
– hrdinská individuace (absolutní soběstačnost, žití naplno, narcismus]
– vyhledávání nebezpečí a jeho zdolávání (žádné nebezpečí není)
– sebevražda (únik před děsem… člověk aktivně ovládne to, co ho ovládá)
– workoholismus (stále jít vpřed, vyplňování času činností… volný čas je dobou úzkosti)
– hon s časem (musím stihnout udělat co nejvíc, dělat stále něco užitečného)
– cílevědomost (cílevědomý člověk se snaží zajistit si iluzivní nesmrtelnost tím, že svůj zájem posunuje dopředu v čase – „nemá rád svou kočku, vlastně ani její koťata, ale koťata těch koťat a jejich koťata a tak stále dál kupředu až do konce celého kočkovství“)

Absolutní zachránce
Je to víra v sílu či bytost, která nás pozoruje, miluje a ochraňuje, stejně jako rodič chrání malé dítě. Nese s sebou odevzdání se nějakému vůdci či vyššímu principu. Při těžké nemoci dochází ke zhroucení víry v zachránce. Novým „kandidátem na zachránce“ se stává lékař nebo léčitel. Někteří z nich tuto roli rádi přijímají, protože si tím posilují pocit vlastní výlučnosti

Obecně si člověk nevytváří jedinou obranu, ale četné vzájemně propojené obrany. Typická je kombinace vlastní vý­lučnosti a absolutního zachránce: protože jsme jedinečné a výlučné bytosti, zajímají se o nás jedi­nečné síly ve vesmíru… nebo také: protože existuje všemohoucí bytost nebo síla, jsme jedineční a nesmr­telní.

Každá historická epocha a civilizace měla své mechanismy snižování úzkosti ze smrti.
S faraonem se pohřbívali otroci a majetek, s vojáky jejich zbraně, v Indii upalovali manželky zemřelých, aby duše odcházely společně, v jednom čínském kmeni po smrti svobodného syna zakoupili mrtvou ženu a pohřbili je společně, atd.

Jak zvládat úzkost ze smrti
Snadnější než zvládat primární úzkost ze smrti je řešení konkrétních, výše zmíněných strachů, ve kterých se tato úzkost projektuje. Například ujištěním, že pozůstalí budou v pořádku, že bude o všechny postaráno, že člověk nic nikomu nedluží a prožil vše, co prožít měl, že lékaři zajistí tišení bolesti, že bude zachována úcta a důstojnost… Ale jak utišit primární úzkost?

Možná to někoho překvapí, stejně jako to překvapilo mě, ale tomuto tématu se věnoval už Epikúros, žijící asi 300 let př.n.l. Ten poskytl dvě základní, jednoduché a v podstatě geniální strategie proti úzkosti ze smrti.
1) Když nebudete existovat, tak už o tom nebudete vědět.
2) Dostanete se do stejného stavu, který byl před vaším narozením, a ten vás neděsí.

Úzkost ze smrti je nepřímo úměrná životní spokojenosti. Pokud má člověk pocit naplnění, že prožil život dobře a smysluplně, strach ze smrti se zmírňuje. Proto je třeba vést člověka trpícího úzkostí ze smrti k tomu, aby prožíval v životě větší uspokojení. Účinnou pomocí je také budování důvěrných vztahů s druhými lidmi. Úzkostní lidé se děsí nejistoty, proto by v nich terapeuti měli posílit pocit jistoty a vlastního mistrovství, aby se naučili uspo­řádat události do smysluplného a předvídatelného vzorce a vnímali je jako něco, co mají do jisté míry pod kontrolou.

Velmi inspirativní je myšlenka Zčeření hladiny. Každý z nás ve svém životě vytváří soustředné kruhy svého vlivu, které můžou ovlivňovat další lidi, třeba i celé generace. Něco tu po nás všech zůstavá, aniž o tom třeba víme. Nejsou to konkrétní vzpomínky na člověka, ale myšlenky a zkušenosti, které tu zanechal.

Vzhledem k tomu, že je při mnohých mých konzultacích paní Smrt v povzdálí přítomná, dost často o ní mluvíme. Už proto, že strach ze smrti je spouštěcím konfliktem plicních nádorů a plicních metastáz. Ptám se na tento strach i na jeho konkrétní formy. A ptám se i na úrovně za hranicemi naší existence, otázkou „co si myslíte, že pak bude?“. Nebořím v těchto situacích žádné opěrné konstrukce, ale vím, že v hraničních chvílích si je často člověk zboří sám. A proto se snažím jako kotvu poskytnout právě onu moudrost pana Epikúra o návratu do toho stavu, ze kterého přišlo zrození. Vlastně není se žádným z těchto konceptů v přímém rozporu.

Vzpomenu na jednoho muže, který za mnou byl už před delším časem na konzultaci s plicním nádorem. Úzkost ze smrti cítil už od dětství a stačil jen drobný zdravotní problém, aby ho zcela ovládla. Vyprávěl mi o tom, jaký žije krásný život, s milující rodinou, spoustou přátel, naplňující prací, v přírodě. Zmínka o pohledu pana Epikúra ho ale vůbec neuklidnila: „To je možné, že to bude stejné, ale co když to bude strašlivé?“ A jak se to většinou při terapii stává, prolétla mi hlavou záchranná myšlenka. Zminila jsem vhled dalšího mudrce, Alberta Einsteina, který říkal, že si můžeme vybrat jenom ze dvou možností – buď žijeme ve vesmíru, který je přátelský, nebo ve vesmíru, který je nepřátelský. Zeptala jsem se, v jakém vesmíru doteď žil. Odpovědí bylo, že jednoznačně v přátelském. Následovala další má otázka: „Tak proč nevěříte, že bude vesmír přátelský i potom?“

2 thoughts on “Poslední výdech aneb o strachu ze smrti

  1. Zase pro jednou zbořene koncepty…ma smysl hledat a opírat se o jiné? Jak neexistovat už teď?
    Dekuji Gabi…

    1. Verunko dík, pro mě se řada odpovědí, které jsem měla uvnitř sebe, hezky do slov zformulovala v knížce, o které jsem psala tady:
      https://www.blog.inforlife.cz/2020/01/26/knizni-okenko-7/
      Celá je o svobodě… a pravá svoboda je až v neexistenci. Nemusíme kvůli ní odcházet.
      Čtu ji teď podruhé a časem z ní vyvstane i něco na blog… a také na seminář Sebeodpoutání. Měj se krásně G.

Napsat komentář: Gaaba Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *