Aneb další volná úvaha ke koronaviru a současnému dění.
Před objevením Austrálie věřili obyvatelé Starého světa, že naprosto všechny labutě jsou bílé. Přesvědčení to bylo vskutku nezlomné, neboť se opíralo o zdánlivě neprůstřelné empirické důkazy. Když byla spatřena první černá labuť, pro pár ornitologů (a další jedince, kterým zabarvení ptačího peří nedává spát) to zřejmě znamenalo zajímavé překvapení, ale podstatná je tu jiná věc. Celý příběh především ukazuje, že učení se pozorováním nebo ze zkušenosti je výrazně limitováno a lidské poznání je velmi křehké. Jediný pozorovaný případ totiž znamená, že stará pravda náhle neplatí, ač nás v ní miliony bílých labutí předtím utvrzovaly celá tisíciletí. Jen jediný černý pták.
Posuneme nyní tento filozoficko-logický problém o krok dále, do každodenní reality. To, co zde nazýváme „černou labutí“, je událost, která má tři následující vlastnosti. Za prvé, leží za hranicemi obvyklých očekávání, protože z ničeho, co jsme kdy v minulosti poznali, nelze přesvědčivě vyvodit, že by taková událost mohla nastat. Za druhé, má rovněž (na rozdíl od opeřence) mimořádný dopad. A za třetí, ačkoliv jde o událost extrémní a nepředvídatelnou, lidská přirozenost nás nutí nacházet pro ni dodatečná vysvětlení a vytváří tak dojem, že ji bylo možno předvídat a lze ji i objasnit.*
Autor knížky (odkaz pod článkem) dále upozorňuje na to, že jsme si zvykli odhadovat budoucí dění na základě známých faktů a minulých zkušeností. Věříme na statistiky, prognózy, vše se snažíme pochopit a vysvětlit logikou. Historie však mnohokrát ukázala, že největší změny a posuny ve vývoji byly spuštěny právě objevením se „černé labutě“, tedy něčím, co nikdo nečekal. Myslím si, že letos přiletěla hodně veliká černá labuť.
Možná je i veliká symbolika v tom, že ono nepředvídatelné zbarvení labutího peří je černé. Černé barvy se někteří lidé bojí, říkají jí barva smrti. Mnohé duchovní směry ji spojují s temnotou a jedince oblečeného v černé ohodnotí okamžitě jako velmi podezřelého. Já to tak vůbec nevnímám, černá barva pro mě znamená sílu, bezpečí, ponoření se do sebe… a nosím ji moc ráda. Velmi souzním s pohledem pana Arkadije Petrova, který černou vnímá jako to, co je dosud v realitě neprojevené. Barva Syna je bílá, barva Otce je černá. To, co naše oko dokáže vnímat jako světlo, je ve skutečnosti jen zlomek elektromagnetického spektra, a to je zase jenom zlomkem toho, co vesmír obsahuje. Pokud bychom tedy Světlo označili jako Dobro, a Černou jako Zlo, bylo by pro nás zlých 99.99 % stvořené existence. Můžeme si to představit i tak, že blízko Zdroje má světlo tak vysokou frekvenci, že se nám jeví jako černé… teprve jeho „zpomalením“ na frekvenci, kterou jsme schopni přijímat, se stává viditelným, nejprve je bílé barvy a následně nabývá mnoha barev a odstínů.
Z tohoto pohledu se Černá dá vnímat jako Všemožnost, přináší nové možnosti z pole potenciálů do reality. A právě odsud se „černá labuť“ zrodila. Nepřilétla sem jako projev Zla, ale jako projev Nového. Zkuste ji takto navnímat, staňte se na chvilku pozorovatelem toho, co ve Vás probíhá. Na povrchu možná strachy. Z nemoci, o život, o své blízké, ale také z budoucnosti, z finanční nejistoty, z dalšího uplatnění se v životě… Všechny tyto strachy máte právo cítit, neobviňujte se za ně. Jenom je pozorujte. Ve své mysli, v emocích, v těle… a pak je s výdechem aspoň na chvíli uvolněte. Teď máte možnost podívat se za ně, projděte do prostoru vnitřního klidu a nechte tu promluvit své čisté vědomí. Jak vnímáte celou situaci z této úrovně? Nechte si přicházet odpovědi… možná i na otázku, zda nepřišel čas, na který jsme v hloubi sebe čekali, že třeba nastává doba, kvůli které jsme sem společně přišli, nebo že…
* Nassim Nicholas Taleb: Černá labuť