Bez-moc, aneb už se nesnaž, prosím

Někdy si slova sama říkají o převedení do písmen a vznikají z nich články během chvilky. Jiné články tu mám rozepsané třeba i řadu měsíců… a čekají na impuls k dopsání. Dnes jeden takový. Možná poněkud drsný. Tématicky trochu navazuje na texty, které jsem věnovala těm, kteří pečují o své onkologicky nemocné blízké. Myslím, že stojí za to je tady připomenout – O zdravé podpoře a O překročení Rubikonu.

Impulsem k dopsání tohoto článku byl mail, který jsem dostala před pár dny. Byl až neuvěřitelně podobný – obsahem i energií, se kterou byl psán – několika dalším mailům, které mi už dříve přišly. Všechny tyto maily psali muži. Muži, jejichž partnerky vážně onemocněly, a oni se rozhodli stát se jejich oporou. Všechny tyto maily obsahovaly dlouhý výčet toho, co v průběhu onemocnění ženy podstoupily v rámci klasické medicíny, ale především v rámci alternativních postupů. Nemoc se však šířila dál a mě tito muži oslovili s naléhavou prosbou o termín konzultace.

Má odpověď byla pokaždé spíše otázkou, zda za mnou chtějí přijet i jejich ženy. Ne proto, aby vyhověly přáním svých mužů, ale proto, že něco uvnitř nich říká „Ano, to by mohla být cesta pro mě“. Jenom tehdy má totiž setkání smysl. Většina z těchto korespondencí byla tímto dotazem ukončena. Asi tři ženy nakonec přijely, Nejvíc mi v paměti uvízla paní Anna.

Anna onemocněla nádorem střeva před pěti lety. Nastal obvyklý kolotoč vyšetření, operace, chemoterapie, další operace. Velikou oporou se jí stal její milující manžel Karel. Kromě starání se o Annu a zajišťování domácnosti začal pátrat po všech možnostech, které by pomohly k jejímu uzdravení. Nakoupil různé doplňky, nastudoval stravovací doporučení, vše o pozitivním myšlení a afirmacích, o meditacích atd. A šli do toho. On stále nadšeněji – a ona stále více z donucení. Byla unavená, vyčerpaná. Chtěla jen ležet a spát. A někdy plakat. Pro klid začala nosit masku snahy, uvnitř však byla stále prázdnější. Jedla jídla, která jí nechutnala, odříkávala afirmace, kterým nevěřila, seděla v meditacích, při kterých jí bolelo celé tělo, jezdila k terapeutům, se kterými neměla chuť rozmlouvat. Jednoho dne jí manžel jako překvapení dal poukaz na společný pobyt v léčebném centru kdesi na Srí Lance, kvůli kterému vzal dost vysokou půjčku. Polykala slzy, protože peníze šetřila na svatbu dcery.

Vyprávěla mi tento příběh a souběžně popisovala, jak pokračovala její nemoc. Připadalo mi až děsivé, jak její průběh odrážel situace, které prožívala. Veliké výčitky a sebeobviňování, že nedokáže s nemocí bojovat s plným nasazením, jak od ní Karel čeká. A metastázy v uzlinách. Další a další situace, při nichž cítila, že selhává. Kdy jí všichni v okolí říkali, jak má úžasného manžela – a jí přitom jeho přítomnost stále více vadila. Metastázy v kostech. Okamžiky, kdy cítila, že se z milujícího partnera stává její „dusič“ a že se vedle něj nemůže nadechnout. Metastázy v plicích. A potom strach o finance. A metastázy v játrech. Náhoda?

„Víte“, říkala mi, „já pořád čekala, že se mě někdy zeptá, jak se cítím. Že si spolu jen tak sedneme, jako dřív, se skleničkou vína na terasu. Že budu dál jeho ženou, a ne objektem jeho snahy dokázat nemožné. Mám ho pořád ráda.“ … a rozplakala se.

Už z podstaty je (a je to tak v pořádku, snahám o genderovou vyváženost navzdory) primární mužskou reakcí na problém Akce. Tedy potřeba Řešit. Konat. Vyrazit do boje. Ubránit revír. Pokud se to nedaří, použít větší sílu… Asi je tím pádem pro muže těžší přijmout fakt, že rakovina je protivník, se kterým se nebojuje. Že tu někdy méně může být více. Že je třeba jít proti své přirozenosti k ženským kvalitám, tedy vnímat, přijímat, sdílet, postupovat jemně. Pro některé muže se chvíle, kdy musí shodit zbroj a třeba jenom sedět se svou ženou a společně s ní plakat, stává životní výzvou. Ve chvíli stažení se z akce totiž velmi pravděpodobně vstoupí do hry mocní vnitřní protivníci – Strachy. Především z Bezmoci. Je to jeden z hlubinných lidských strachů. Ztratit moc. Jenomže… teprve potom je možné skutečnou Moc nalézt.

Nechci, aby předešlý text vyzněl jednostranně. Není obviňující. Bývá velmi obtížné vybalancovat snahu tak, aby nepřešla do manipulace. Samozřejmě i některé ženy dovedou být v rámci péče o nemocného partnera  „nátlakové“ – ale většina z nich to nevydrží dlouhodobě, přece jen to je proti přirozenosti ženské energie. Naopak mám tu čest znát několik mužů, kteří se stali opravdovými průvodci svých žen. Někteří je dokázali, s přiznáním a přijetím svých strachů a bezmoci, doprovodit až na druhý břeh…

Asi vás teď zajímá, jak skončil příběh Anny a Karla. Pokračoval pravdivým sdílením Anniných pocitů a postupně i Karlovým přijetím této situace. Pokračoval sbližováním. Byli konečně zase spolu, muž se svou ženou. Až do smrti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *