Dnešní článek bych ráda věnovala všem chlupatým „čtyřnožcům“, kteří nás, lidské „dvounožce“, doprovázejí, a bez nichž by naše životy byly smutnější a šedivější. A přestože jsem více „kočičí“ než „psí“, uvedu tu několik psích příběhů, které kolem mě v době nedávné propluly a do kterých jsem částečně vstoupila. Jejich společným bodem je jednak psí věrnost (i se svou stinnou stránkou, tedy schopností převzít na svá těla prožitky svých nejbližších), a dále léčivá síla vědomé komunikace mezi člověkem a psem.
Jedním z mých oblíbených „klientů“ je dvanáctiletý pitbul Nero, familiárně zvaný Nerouš. Před šesti lety se nám ho podařilo uzdravit z osteosarkomu ramenního kloubu – jeho příběh jsem popsala už v tomto článku. Po vyléčení se jeho novými pány stali rodiče mladíka, který byl součástí onoho příběhu. Naše úspěšná léčebná akce měla zvláštní vedlejší efekt, Nerouš se stal psem velmi vědomým, se kterým je možné se na spoustě věcí dohodnout. Řekla bych, že přímo vyžaduje, aby byl slovně informován o všem, co se v rodině a okolí děje. K údivu veterináře si nechal v klidu vyříznout obtěžující kožní výrůstek bez jakékoliv medikace – poté, co pochopil, že odmala snáší velmi špatně narkózu a že vydržet pár minut bolesti pro něj bude lepší, než se vyrovnávat s následky uspání. Naposledy jsem byla s jeho rodinou v kontaktu před dvěma týdny, kdy si posteskli, že Nero už asi stárne, protože několikrát neudržel moč, což se dříve nikdy nestalo, a celkově působí posmutněle. Ptala jsem se, co se v uplynulých dnech v domácnosti dělo – doporučila jsem hledat situaci, kdy Nero cítil potřebu „vymezit hranice revíru“, a prožil následný „sebedevalvační konflikt“. Po chvilce přemýšlení přišla odpověď: Před pár dny se zastavila na chvilku sousedka se svým jorkšírem a ten se nedopatřením počůral v chodbě. Takže jako vždy, sednout si s Neroušem a v klidu mu vše vysvětlit, omluvit se… a bylo po problému. Nerouš opět v plné kondici. A důležitý poznatek – je třeba na něj mluvit po jídle. Když je hladový, tak je roztěkaný, a když sedí u misky a jí, tak nevnímá a neslyší nic z toho, co se mu říká. Což ostatně můžeme někdy pozorovat i u mužů rodu lidského 🙂
Před nedávnem mi telefonovala má klientka Eva, která se léčí z vážného onemocnění, celá rozechvělá. Stala se obětí fyzického násilí v prostorách vlastního domu. Na pomoc jí přispěchal její ovčák Rony a kousl útočníka dvakrát do ruky. Uklidňovala jsem Evu a společně jsme uvolňovaly z jejího těla trauma z útoku – už se známe delší dobu, proto jsme to zvládly i na dálku. V jednu chvíli jsem se na moment naladila na Ronyho a cítila jsem, jak je z celé situace vyděšený on. Především proto, že udělal něco, co mu bylo odmala zakazováno – kousl člověka. A teď čekal trest. Poprosila jsem Evu, aby za ním šla a vysvětlila mu, co se stalo, poděkovala mu za záchranu, něčím dobrým ho odměnila. Za chvíli telefonovala ještě jednou, že Rony úplně změnil výraz a postoj a pasoval se do pozice jejího osobního bodyguarda, který se teď od ní nehne na krok a tváří se patřičně důležitě.
Další z mých klientek Lenka se mnou kromě svých zdravotních potíží sdílela i předrozvodovou atmosféru u nich doma. Její manžel se začal Lence mstít zvláštním způsobem, přes jejich společného psa, labradora Montyho. Patřil jim oběma, ale za svého pána odmala jednoznačně považoval Lenčina manžela. Lenka Montyho miluje a starala se o něj vždy mnohem víc než manžel – stačilo však, aby zarachotil klíč v zámku, Monty na Lenku zapomínal a šťastně se vrhal na svého pána. Jako součást msty začal manžel Montyho ignorovat, ani na něj nepohlédl, nepromluvil, nepohladil ho – věděl totiž, jak Lenku drásá, když je Monty nešťastný. A ten začal postupně chodit jako tělo bez duše, přestával jíst, jenom smutně poléhával. Ztělesněné zoufalství. Poradila jsem Lence, ať si k němu sedne a promluví s ním. Ať mu řekne, že se jeho pán chová jak hulvát nejen k Montymu, ale i k ní, a že odteď ona plně přebírá pozici „hlavy smečky“, že ona Montyho nikdy nezklame a bude tu pro něj. Že si kvůli zakomplexovanému psychopatovi přece nezkazí zbytek života – ani Lenka, ani Monty. Nastala prý neuvěřitelná proměna během pár minut, Monty pochopil každé slovo a od té chvíle je šťastně „Lenčin“.
A abych nezapomněla, jezevčice Baruška. Objevil se jí asi tři a půl centimetru velký nádor na mléčné žláze, veterináři nabídli možnost rozsáhlé operace. Shodou „náhod“ Baruščina chovatelka shlédla mé vystoupení v Duši K, kde jsem Jardovi i divákům vyprávěla příběh Nerouše. A udělala totéž, co tam bylo řečeno. Řekla Barušce, že nemusí řešit problémy v rodině, že od toho jsou tu oni, dospělí lidé. A že oni vše, co se děje, zvládnou a se vším si poradí, s plnou zodpovědností. Od této chvíle se začala Baruška měnit – stávala se veselejší, komunikativnější, mazlivější. A začal se měnit i nádor, během krátké doby se viditelně zmenšil, na centimetr. Vzhledem k tomu, že se nám podařilo pojmenovat i příčinu tohoto onemocnění a přidáváme pár postupů z bioinformatiky, pevně věřím tomu, že se Baruška plně vyléčí. (Dodatek: měsíc po konzultaci je nádorek už jenom jak zrnko rýže.)
Tyto příběhy jsou jen malou ukázkou toho, že pouhým naladěním na svého psího kamaráda můžeme odhadnout, co se v jeho vnitřním světě děje – a že potom nemusíme vymýšlet složitosti, ale často stačí pár obyčejných slov.
Mnohem víc o možnostech lidsko-zvířecí komunikace naleznete na webu Zuzky, která se tomuto tématu věnuje dlouho a hloubkově – Moudrost zvířat.
Jsem ráda, že zvířátka máme, protože se od nich můžeme stále učit i když se je snažíme předělat k obrazu svému.Jsem ráda,že je příroda tak mocná,že se to nedaří na 100% a zůstává v nich kus sebe sama.Zvířátko je zrcadlo našeho života.Přeji spoustu lásky všem.