Dnes dopoledne, mile nostalgická chvilka na zdravotním středisku. Hrajeme tu mnohaletou hru se zdravotní sestrou u stomatoložky, kam chodí na preventivní prohlídky už od raného dětství všechny tři mé děti. A přestože roky plynou a děti postupně dospívají, objednává je na další prohlídku pokaždé všechny tři na stejný den i hodinu. Když otevře dveře ordinace a vykoukne ven, neodpustí si pomrknutí oka a hlasité zavolání „tak, děti Benešovy, můžete jít dál“.
A děti Benešovy, které nyní dozrály do věku 28, 22 a 14 let, se poslušně zvednou a vkráčejí do ordinace. Stomatoložka hraje hru tak trochu s námi, nadzvedne na chvilku oči od počítače a zeptá se: „Tak, kdopak z vás půjde dnes první?“ Děti na závěr dostanou pochvalu za zdravý chrup a správnou hygienu – a chybí snad už jenom obrázek za statečnost.
Dvakrát za rok se tu takto sejdeme. Kdysi jsem postupně všechny tři potomky musela posbírat po školách a školkách, dnes už přijedou svými auty a nejmladší z nich tramvají… jinak se toho ale vlastně příliš nezměnilo. A tak jsem dnes ráno se všemi třemi seděla v čekárně, poslouchala, jak mluví jeden přes druhého – v krátké chvíli plné přítomnosti, s vděčností za to, jací jsou, za to, že si mě pro vstup do tohoto světa vybrali i přes mé počáteční pochyby, jestli zvládnu být dobrou mámou… Děkuji.
A k mé nostlagické náladě jedna krásně nostalgická píseň: