Před nedávnem jsme se na jednom z mých seminářů dotkli tématu smrti, umírání a souvisejících strachů. Následovala zajímavá názorová výměna mezi dvěma ženami, které se semináře účastnily. První žena, přirozeně velmi intuitivní a duchovně založená, řekla, že je připravená odtud kdykoliv odejít, protože má v životě vše vyrovnané a nebojí se ani umírání, protože věří rčení: „Koho Bůh miluje, toho si k sobě rychle bere“. Druhá žena, jdoucí cestou katolického křesťanství, na to okamžitě reagovala, že je to úplně jinak, že ta věta má toto správné znění: „Koho Bůh miluje, toho si k sobě roky bere“, tedy že mu umožňuje růst skrze dlouhé utrpení.
Někde na pozadí myšlenek mi tento rozhovor zůstal, tak si asi zaslouží krátké zamyšlení.
Psala jsem tu nedávno v textu o Programech o tom, že ať chceme nebo ne, určité programy přijímáme už tím, že se do nás v okamžiku početí kromě informací dvou rodů vkládají i programy lidského kolektivního pole. Další „programování“ probíhá procesem výchovy, vzdělávání, spolužitím s druhými lidmi atd. Z některých programů je nemožné, nebo aspoň velmi těžké se vymanit – například vystoupit z programu „tělo potřebuje k životu kyslík“ zvládne asi málokdo – u řady jiných programů tu možnost máme. A myslím si, že právě program „Růst skrze utrpení“, který je ze své podstaty silně destruktivní, by mohl být s posunem lidského vědomí zcela ukončen, byť je ještě stále velmi silný.
Asi není nutné se příliš rozepisovat o důvodech tak silného ukotvení tohoto přesvědčení. Výkladem katolické církve je utrpení lidstva součástí Božího plánu, je důsledkem prvotního hříchu a vyhnání člověka z Ráje, trestem za vzpouru proti Božím přikázáním, podílením se na nesení Kristova kříže, je nástrojem výchovy k poslušnosti, k rozvinutí potenciálu člověka atd.
Těžko posoudit, nakolik tato útrpná cesta napomáhala rozvoji lidského vědomí v historii a kolik lidí potřebuje podstupovat bolestné zkušenosti ke svému vývoji dnes. Potkávám totiž stále více těch, kteří se pro proměnu a vývoj rozhodují ve zcela harmonických životních obdobích, kdy naslouchají jemným impulsům z nitra. Kteří se nechají vést svou Duší. Začínají o životě přemýšlet v širších souvislostech, mění svůj pohled na svět, své chování, překonávají své strachy a tendence do všeho se zapojovat a vše řešit. Jakoby se jejich dvě vnitřní části – osobnostní a duchovní – dostávaly do souladu. Nepotřebují k tomu cestu skrze utrpení.
Často se říká, že Nemoc je Dar, který člověk dostává, aby se mohl změnit. Já to tak nevnímám. Každá nemoc je svým způsobem porucha, v původním plánu člověka nemoci vloženy nebyly. Podle pravidel Germánské nové medicíny není žádná nemoc náhodou, osudem, trestem… a ani darem. Jsou to všechno smysluplné biologické programy. Důvodem, proč se v těle program nemoci rozvine, není vůbec impuls ke změně nebo k osobnostnímu či duchovnímu vývoji, ale biologické řešení určité konkrétní situace.
Na druhou stranu spousta vážně nemocných lidí k nemoci přistoupí tak, že se pro ně nemoc darem stane. Zhodnotit to tímto způsobem mohou většinou až zpětně, když se ohlédnou a vidí, jak se v průběhu nemoci změnili, kolik se toho o životě naučili, jak se změnilo jejich vnímání, jak se rozvinula jejich spiritualita. Už jsem to tu kdysi psala – někdy se dokážou během pár týdnů vnitřně proměnit víc, než řada zdravých lidí po mnoha letech intenzivní práce na sobě. A už mnohokrát jsem slyšela větu: „Nechtěl/a bych být zpátky takovým člověkem, jakým jsem byl/a před nemocí“.
Vybavují se mi v této souvislosti dva mí klienti, kteří pojali svůj zdravotní stav jako významný nástroj „výuky“. Jezdívá za mnou občas jeden sympatický charizmatický muž, který se někoilk let neúspěšně léčil s vážnou onkologickou diagnózou a teď už mu medicína v podstatě nic nenabízí. Při jednom z našich setkání mi řekl, že na mě neklade ani minimální očekávání ohledně vyléčení, neboť ví, že je to jeho proces. Ale že se mu pokaždé ukáže něco, co o sobě ještě nevěděl, že otevřeme další téma. A že pokud má naplnit prognózu lékařů a zemřít, chce z toho pro sebe získat co nejvíc. Ale společně věříme, že to bude jinak… A druhý – mladý muž, který má asi dva roky problém spíše obtěžující než ohrožující a za tyto dva roky se začal kvůli jeho vyřešení měnit. Změnil stravování, pracuje s myslí a emocemi, medituje, hlídá si své reakce. Když ke mně přišel, byl pevně rozhodnutý se nemoci zbavit. Když jsem ho však nechala v imaginaci komunikovat s obrazem nemoci a zeptala jsem se ho, jestli ji ještě potřebuje, po krátkém zaváhání s úsměvem řekl: „Vlastně ano, ona mě toho tolik naučila, bez ní bych se na to třeba zase vykašlal, já si ji ještě nechám“.
Jaký z toho plyne závěr? Vlastně nijaký. Jsou lidé, kteří v dobách utrpení rostou. Ale jsou jiní, kteří vůbec ne. A je mnoho těch, kteří rostou i bez utrpení – ti důvěřují životu a nechají se jím vést. A jak už jsem psala, je takových stále více. Takže to berte spíš jako otázku k rozjímání…