S každým významným objevem či vynálezem, s rozšířením nových znalostí nebo výrobků v rámci lidské společnosti dojde k určitému posunu i ve vědomí lidí. A protože žijeme v duálním světě, můžeme tento posun vnímat v konstruktivním i destruktivním směru.
Zkusme si pohrát s otázkou, co přinesl lidem objev zrcadla. V inspiraci nad slovy z knih Richarda Rohra, která se hluboce noří do možných témat našich adventních rozjímání.
Historická vsuvka: Předchůdcem zrcadla byla vodní hladina, na niž lidé mohli spatřit svůj obraz. První vyrobená zrcadla byla z leštěných kamenných desek a později z kovu. Skleněná zrcadla se začala vyrábět ve středověku, kolem roku 1300 v Benátkách, od 16. století se už vyráběla ve velkém množství a záhy se tento vynález rozšířil celou tzv. civilizovanou společností.
Od té doby vidíme, jak je lidské Já stále více rozděleno. Žijeme téměř úplně mimo sebe sama. Žijeme skrze oči ostatních. „Jsem dnes dobře barevně sladěna?“ „Jsem přitažlivá?“ „Jsem dost štíhlá v pase?“ Nežijeme ve svém těle, kde můžeme plně vnímat vlastní pocity a věřit svým vlastním zkušenostem. Místo toho žijeme v představách a dojmech, často prostřednictvím reklam a dalších mediálních obrazů. Úspěch je definován převážně sdělovacími prostředky a pomíjivými předměty. Proto je naše Já stále venku a žijeme v trvalém neuspokojení. Je to klamný svět. Lidé jsou sváděni k tomu, aby napodobovali a toužili po něčem, co nejsme a nikdy být nemůžeme.
Jaká to musela být úleva žít dříve, než bylo zrcadlo a fotografie. Když se vydáte do zemí třetího světa, do džunglí, lidé se tam velmi rádi fotografují. Ale stavějí se před fotoaparát úplně jinak než my. Když se fotografujeme my, zatáhneme břicho a usmíváme se. To oni nedělají. Nesmějí se. Dívají se vážně. Obvykle stojí vzpřímeni, jsou formální a vážní. Jejich tělo je takové, jaké je – právě tam, darováno vám.
Zaplatili jsme za vývoj vysokou cenu. Tou cenou je naše duše. Duše nepoznává sebe samu srovnáním a odlišením se od jiného. Duše prostě je. Duše zná sebe samu tím, co je, co je nyní, a vším, čím je, jak tím temným, tak tím jasným. Duše nad ničím netriumfuje, a proto nemůže být poražena, protože se neúčastní hry na úspěch a neúspěch. Nepotřebuje oddělovat tmu od světla. Všechno má své místo. Jako duše ve skutečnosti nejednáme. Jsme. Jako ego zvládáme svět. Měníme ho. Upravujeme ho.
Většina lidí prožije celý svůj život tím, že se srovnává s představami o sobě, místo aby žila ve svém primárním „Já“, které je přirozeně dobré. Je to místo úplné jednoduchosti. Je tak prosté, že se do něj nechceme vrátit. Zdá se, že není obdivováno. Není tam nic, k čemu bychom si mohli gratulovat. Nenacházíme v něm žádnou hodnotu, tím méně nadřazenost. Tam se zdá, že jsme nazí a chudí. Když však nic nejsme, máme velkou možnost přijmout všechno. Františkánské slovo pro tento stav bylo „chudoba“. Karmelitánské slovo „nihil – nic“. Pro Buddhisty „prázdnota“. Ježíš často mluvil v podobenstvích a měl pro tento stav označení „Poušť“. Je to místo, kde jsme dobrovolně nedostatečně stimulováni. Žádná zpětná vazba. Žádné nové údaje. To je místo, kde přestáváme žít z reakce ostatních lidí na nás. Nejsem tím, kým si myslím, že jsem. Nejsem ani tím, za koho bys mě ty chtěl mít. Nejsem dokonce ani tím, kým bych sám potřeboval být. Musím být „ničím“, abych se dokázal otevřít vší skutečnosti.
Možná by bylo lepší, místo koukání do zrcadla, se zrcadlem stát. Jak říkají zenoví mistři, zrcadlo nemá ani ego ani mysl. Když se před ním ocitne tvář, zrcadlí tvář, když je tu stůl, zrcadlí stůl. Křivý předmět zobrazuje jako křivý a rovný jako rovný. Všechno je ukázáno takové, jaké to doopravdy je. Na straně zrcadla není žádná rozlišující mysl, ani vědomí sebe sama. Když něco přijde, zrcadlo to zobrazí; když to odejde jinam, zrcadlo to nechává odejít. Zrcadlo je vždy prosto sebe sama, a proto je schopno přijímat druhé. Zrcadlo si neklade žádné podmínky pro vstup, žádné podmínky pro přijetí. Přijímá a odráží zpět to, co je – nic více a nic méně. Zrcadlo je dokonalé v lásce a kontemplaci. Nemyslí, jenom se dívá.
Máme-li vidět tak, jak vidí Bůh, musíme se napřed stát zrcadly. Musíme se stát „ničím,“ abychom dokázali přijmout „něco“. To je pravděpodobně jediný způsob, jak se může zrodit láska. Byli jste někým velmi milováni? Tak silně, že jste si jisti, že ta osoba vás přijme a odpustí i vaši nejhorší chybu? To je ten druh jistoty, kterou duše dostává od Boha. Může-li mne přijmout Bůh, kdo jsem já, abych sebe nepřijal – bez příkras? Bůh nám odpouští, že nejsme tím vším, čím jsme si mysleli, že musíme být, a odpouští nám i to, že jsme nebyli tím, kým nás Bůh chtěl mít.
Použity úryvky z knih:
Richard Rohr: Všechno má své místo
Richard Rohr: Radikální milost