Peklo předvídatelnosti

Včera odpoledne. Zamykám a odcházím ze svého „terapeutického doupěte“, které mám na krásném místě ve středu Brna, přímo nad Zelným trhem. Začali tu stavět dřevěné stánky na vánoční trhy, které se otevřou za pár dní. Bzučí vrtačky, voní připravené chvojí. A ve mně se probouzí zvláštně iritující pocit, který v sobě v tomto období pozoruji už několik let.
Tentokrát se rozhodnu s ním zůstat a nechat k němu přicházet slova i obrazy.

První slovo mi naskočí hned – Předvídatelnost. To, že na stejném místě jako vloni najdu stejný stánek s téměř stejným zbožím, že v horní části náměstí bude stejný kolotoč a stejný vláček tu bude jezdit pořád dokola, je pro mě, nesoucí v sobě dar Rebelství (více tady), pochopitelný důvod jistého nesouladu. Je za tím ale další slovo – Naprogramovanost. A právě to trefuje „hřebík na hlavičku“. Jako kdyby na přelomu listopadu a prosince někdo strčil do přehrávače CDčko, už poněkud ohráté, s názvem Vánoce, a během chvilky se tento program nahraje do všech lidských hlav a ty se k němu připojí. Každá se svými „podprogramy“. Někdo máme podprogram uklízecí, někdo nakupovací, někdo zdobící, někdo rozjímající, někdo slavící, někdo večírkový, někdo ignorující, ale nějaký máme každý. A najedeme na něj.

Není to tak, že bych neměla toto období ráda. Najdu si v něm krásu i radost. Mé čichové buňky milují vůni skořice, hřebíčku, kokosu, vanilky, čokolády… a dostávají těchto libých impulsů spoustu. Mám ráda světla svíček, setkávání s přáteli, přemýšlení nad dárky, dobrůtky, atmosféru předvánočních meditačních setkání, klidné chvilky s rodinou, i takové to zvláštní bezčasí mezi svátky. Ale současně je to takový „čudlík“, který někde v sobě mám a který každoročně v tomto období zesiluje vnímání lidských programů.

Zažívám to v určité podobě i mnohá rána těsně po probuzení, když se moje vědomí snaží rychle vrátit z nekonečných dálek a napojit se na realitu. Naskočit ze světa všemožnosti do režimu vstát – připravit snídani – jít do sprchy – obléknout se – mi nedává jediný smysl. Jakoby se v tu chvíli oceán snažil nacpat do malinkého nafukovacího bazénku. Skrze mysl se pak více či méně úspěšně pokouším tomu všemu smysl dát, aby byl vůbec důvod vylézt z vyhřátých peřin.

Jednou se mi toto postupné připojování k realitě ukázalo zpomaleně, byla to až „probouzející“ zkušenost ukazující lidské životy jako určité cykly do sebe vnořených programů, z nichž ten hlavní je ohraničen body zrození a smrti, pod nimi běží program dětství, dospívání, hledání partnerů, rození dětí, uplatnění v životě, stárnutí a stažení se ze života… a pod nimi zase další a další menší programy, až po jednotlivé nádechy a výdechy a buněčné procesy. Předvídatelnost jednotlivých procesů a jejich návazností byla zničující. Někdo by mohl říct – tohle je přece Život. Já ale vnímám Život mnohem větší, zářivější, velkolepější, než aby se dal zavřít do programů.

Uvědomuji si, a uvědomuji si to s velkou vděčností, že můžu na běžné rovině života žít hodně „mimo programy“ a tvořit si ho po svém. Přicházejí ke mně různí lidé, sdílejí různé životní příběhy, čas si koordinuji podle svého, každý den je pro mě trochu jiný, otevírám se novým tématům a pohledům. Nikdo mi život neorganizuje, nikdo mě nespoutává a neomezuje. Přesto někde na pozadí stále cítím připojení k mnoha lidským předvídatelným programům a vnímám to jako zatěžující nesvobodu.

Myslím, že tohle se aspoň někdy otevře mnoha lidem. Možná jen na rovině hmotné reality, formou uvědomění si stereotypů. Přirozenou reakcí jsou změny, dělat něco jinak, vnést do života něco nového. Pokud je však člověk s touto skutečností konfrontován napřímo, tak změny nestačí, protože jsou vnímány pouze jako drobné úpravy v podprogramech. V tu chvíli někteří upadají do horečnaté činnosti, do tisíců aktivit, workoholismu, hledání intenzivních zážitků. Jiní upadají do depresivních stavů. Což jsou opět programy.

Asi jedinou možností, kterou vnímám pro tuto chvíli jako „cestu ven“, je neutíkat a v této šokující konfrontaci zůstat, být přímo v jejím středu a projít skrze ni. Z velké části těchto programů není možné se vymanit, jsou součástí našeho lidství a připojujeme se k nim už ve chvíli příchodu na planetu. Je ale možné být „nad nimi“ a v čisté bdělé pozornosti je bez hodnocení vnímat. U řady programů pak máme možnost volit, zda se k nim připojíme. Není to „nepřipojení“ formou odporu nebo boje, ani ignorance, je to vědomé rozhodnutí a nezaměření pozornosti.

Vědomě se nepřipojuji k programům, že lidské tělo musí stárnout a chátrat. Ke strachovým programům, ke katastrofickým scénářům. K tomu, co zavání urputností a fanatismem. Ani ke třicetiletým oslavám a milionochvilkovým manipulacím. Nepřipojuji se k žádným bojům za cokoliv. K honbě za úspěchem a dokonalostí. Dovoluji si ve chvíli, kdy by se něco mělo nebo muselo, pokládat otázku – a proč vlastně? – a stále častěji říkám Ne, pokud v sobě necítím jasné Ano, a naopak. Nepředvídatelně.

Když vidím, kolik lidí, se kterými přicházím do kontaktu, se proměňuje, kolik jich začíná vnímat vzorce reality, kolik z nich jde cestou vnitřních proměn, probouzí to ve mně zvědavost na obraz budoucích let. Pokud se naplní poselství Genových klíčů, začneme snít svůj Sen vážky (tady), ukončí se programy držící nás na úrovni Mentality oběti a rozletíme se ke Svobodě. Možná se potom budeme jenom smát svým bývalým omezením a dovolíme si stát se takovými, jakými můžeme být. Dovolíme Životu, aby se skrze nás projevil v plné kráse. Co všechno se potom stane, je nepředvídatelné…

One thought on “Peklo předvídatelnosti

  1. Masa lidi na náměstí radostně očekává rozsvícení vánočního stromu. Procházím kolem. Náhoda mě sem zavedla. Cítím energií lidí, ale není mi příjemná. Nechápu, nechapu co jsem dříve bral jako samozřejmost. Už se nedokážu na tuto energií napojit. A ani nechci. Cítím štěstí okolo mě, které mě netěší. Je to štěstí snu, který není. Jsem zklamaný, že jen silná nepravda dokáže lidi spojit. Pravda je schována. Pozornost je odklonena. Vše je jak má být.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *