O třídních srazech

Máte rádi třídní srazy? Někdo ano a pravidelně na ně chodí, jiný ne a pravidelně se jim vyhýbá.
Já je ráda mám a moji neodmyslitelnou účast předurčuje už ta skutečnost, že je ob-rok organizuji (ty „z vejšky“) nebo s organizací pomáhám („gymplácké“).
Tento podzim se mi sešly oba a pár dojmů a návazných myšlenek se mi přetváří ve slova.

Možná víc než kdykoliv dřív jsem si uvědomila, kolik času jsme společně prožili – několik tisíců hodin na střední i na vysoké škole, což zní až neskutečně – a jak na určité úrovni zůstáváme vzájemně propojeni. Jako stromy vyrostlé ve stejném lese.

Prošli jsme společně hodně důležitým vývojovým obdobím, třetím sedmiletím života, kdy se formuje především mentalita a tvoří se základy názorových systémů. Na tyto aspekty už nemají přiliš velký vliv rodiče, proti nim se mladý člověk naopak začíná vymezovat, a převažují vlivy těch, se kterými tráví svůj čas, povídá si, sdílí své pohledy, diskutuje, nechává se inspirovat atd. A je zajímavé sledovat, jak po řadě let na tyto rozhovory z mládí navazujeme. Jak jsme se každý nechali svým životem proměňovat a formovat, ale v podstatě zůstáváme stejní.

Bývám víc pozorovatelem než hluboce zapojeným účastníkem, jsem sice s druhými, ale více sama v sobě. Z této polohy je krásně vidět, jak se některé otevřené příběhy uzavírají až po desetiletích, jak se na každém setkání více než na tom předešlém otevíráme, na nic si nehrajeme a nebojíme se být sami sebou. Už se neschováváme za fotografie svých dětí a rodinných dovolených a ukazujeme své životy takové, jaké jsou. Uvolněně, přirozeně, vážně i úsměvně, povrchně i hluboce. Lidsky.

Možná víc než druzí vím o trápeních, bolestech, nemocech, ztrátách, krizích, kterými kdo prošel či nyní prochází … ne proto, že bych byla jasnovidec, ale proto, že se mnou právě tyto věci mnozí v rozhovorech sdílejí. A vidím, jak i tato setkání přispívají k hojení, uzdravování, smíření. Po minulém srazu nám všem došlo poděkování od jedné spolužačky, že letošní sraz byl pro ni hlubokou terapií, kdy se jí podařilo uzavřít smutek z odchodu několika jejich nejbližších a otevřít se znovu životu, vrátila se jí chuť začít tvořit.

Je to tak trochu dar, že si v době, jejíž mantrou je věta „nemám čas vůbec na nic“ většina z nás čas na tato setkání udělá a v daném čase a prostoru se s ostatními střetne, Jako když všechny atomy zapadnou na svá místa v molekule podle daného vzorce a všechno je tak, jak má být, přestože už po několika málo atomech zbývají jen prázdná místa – a vzpomínka.

Takže mí milí spolužáci a milé spolužačky, pokud to tu někdo čtete – jsem ráda, že jste střípkem v mozaice mého života… a budu se těšit zase příště.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *