Vracela jsem se dnes večer domů. Sama, tmou, kolem řeky. Úplné bezvětří, hladina bez pohnutí, jenom z dálky od silnice probleskovala světla pouličních lamp a sem tam zamrkalo projíždějící auto. Nikde nikdo, ani žádný hafan se neozýval při večerní vycházce. Mám ráda takové okamžiky, kdy má člověk najednou pocit, že je na celém světě úplně sám a vlastně si není úplně jistý ani tím, že svět existuje. A do toho najednou chvilkový výpadek proudu zhasl i to málo, co doteď soupeřilo s tmou. Bylo to jako rána zenovou rákoskou, kterou mistr převede připraveného žáka za myšlenky, za časi i prostor. Tam, kde je nic a v něm všechno. Jenom čistá, pozorující absolutní mysl.
Chcete-li, můžete si s následující nahrávkou – volně inspirovanou jednou z technik mistra Šrí Ramana Maharišiho – vyzkoušet, jaké je Nic. Nahrávka pochází z letošní Rusavy, kde tato kratinká meditace byla spolu s tím, co jsem v prostoru držela, pro většinu přítomných vstupenkou „za svět“. Aspoň na chvíli. Netuším, zda to bude fungovat i dálkovým přenosem…
Tak jenom zavřete oči a uvědomujte si:
Malé P.S. nakonec. Při psaní tohoto článku předvedl dokonalou ukázku zenového mistrovství jeden z našich kocourů, dlouhosrstý briťáček Brumbál. Miluje hru se zmačkaným papírkem. Jeden jsem u sebe měla, tak jsem s ním zašustila a položila jsem mu ho za záda. Ohlédl se. Po pár vteřinách se nonšalantně otočil a plně se na něj zakoncentroval svým pohledem. Po dvaceti minutách ho jediným jemným pohybem tlapky shodil ze stolu na zem. A dál nepohnutě ležel.
Aneb jak říká pan Eckhart Tolle:
