Když je do zpěvu

Sdílím už pár týdnů svůj osobní prostor s mnoha muži. Postupné opravy našeho domu se totiž dostaly do fáze, kdy jsme museli zpřístupnit dosud nejvíce obývaná místa stavebníkům a řemeslníkům. Polovina domu se postupně ocitla v obležení a ponořila se do zcela odlišných energií. Stavební hluk, hlasitá mluva česká i ukrajinská, zapnuté rádio, cigaretový kouř, chaos a nepořádek. Pro mě, co mám dle Human designu otevřenou identitu a nechávám se definovat okolním prostředím, navíc miluji samotu a klid, je to docela útrpné. Ale dnes…

Dnes po ránu nastoupil do spodního patra mistr podlahář. Seděla jsem o poschodí výš a snažila se za zvuků brusky přimět mysl k soustředění. V posledních týdnech bylo hluku tolik, že jsem se naučila ho víceméně ignorovat. V jednu chvíli však mé uši zachytily něco nečekaného. Melodii. Zvučný mužský hlas vplétal tóny mezi kvílení brusky, jako by s ní soupeřil. Vrcholně industriální prožitek. Po chvíli bruska ztichla. Zvítězil a zpíval dál. Repertoár od písní lidových k písnim zlidovělým (ó krásná čeština) v podání zvučného barytonu. V otevřeném prostoru bez nábytku se hlas rozléhal jako v chrámu. Zjevně si to užíval a možná ani netušil, že má posluchače. I kocouři nakukovali překvapeně skrz díru ve schodišti.

Nevzpomenu si, kdy naposledy jsem někoho slyšela zpívat si při práci. Dříve to bylo přirozené. Lidé při práci zpívali a příliš se neřešilo, kdo zpívat umí a kdo ne. Zpěv lidi propojoval, sbližoval, přinášel radost a lehkost, léčil smutky. Dával činnosti určitý rytmus a ukotvení, uvolňoval napětí. Dnes se maximálně zapne rádio nebo přehrávač.

Nejsem ten, kdo by měl moralizovat nad úpadkem zpěvu v našem národě. Ani já nezpívám. Nemůžu to svádět na bloky z dětství – nikdo mi neříkal, ať nezpívám, nebo ať zpívám o oktávu výš a několik kilometrů dále. Mám však hudební sluch dostatečně jemný na to, abych svým zpěvem netrápila sebe či své okolí. Skončila jsem tedy někde mezi pasoucími se ovečkami, lezoucími kočkami a psy a padající pecí. Už dlouhá léta netrpím ani takovým tím vnitřním zpěvem, kdy uvízne v hlavě píseň či melodie a zní tam třeba celý den stále dokola, jako ze zadrhnuté gramodesky. Má mysl si přirozeně navykla na ticho – a je jí v tichu nejlépe. Nicméně někdy svou píseň či melodii potřebuje.

Pan podlahář asi nemá ani zdání o tom, že mi dnes naladil den do růžova, že jsem pak odcházela z domu s úsměvem, jako na obláčku. Za pár dní ho tu mám znovu, a bude-li příležitost, řeknu mu to a poděkuji. Třeba ho tím také posadím na obláček.

Hledáte-li v textu nějaké moudro nebo poselství, nehledejte. Dnes je to jenom o tom, co den přinesl a čím pohladil. O tom, že někdy přijde potěšení ze směru, ze kterého ho nečekáme.
A abych nepsala jen o vážných věcech… že, krásná vílo z meditací 🙂

2 thoughts on “Když je do zpěvu

  1. Gábi, nějak jsem sem dorazila a hned píšu. Já zpívám teď pořád. Vzhledem k situaci, kdy jeden moc nemluví (znáš proč), přišla bych za chvíli o zbytky zpěvného hlasu. Takže jedou národní, sprostonárodní, kuplety z doby tety Helenky, ba i operety a vojenské písně, které znám od mého otce a tvého dědy. Ze začátku těch mách produkcí to bylo spíš pobrukování, ale po ujištění, že to je příjemné, zpívám už i nahlas. A vřele doporučuji. Zdravím vás všechny. Naďa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *