Jak se tu žije andělům

Jak se asi žije na Zemi duším andělským, které přijaly úkoly pozemské? Nejsou to ti, co si na pozemské anděle pouze hrají, přidávají ke svým vlastním jménům jména znějící jako andělská, mnohdy však připomínající název pracího prostředku či aviváže, a věnují spoustu energie tomu, aby světu ukázali, jak jsou jiní. Opravdoví andělé se nenápadně skryjí do těla lidského a spíše se snaží zůstat nepoznáni. A když slýchají „ty jsi můj anděl“, jenom se tomu tiše pousmějí. Na rozdíl od těch prvních, kteří bývají často labilní a ve svých reálných životech neukotvení, působí velmi stabilně a bývají kotvami pro všechny, co plují kolem v rozbouřených mořích.

A zatímco se ostatní lidé pokoušejí zbavit lpění a nepřikládat důležitost všemu pomíjivému, oni by tu tak rádi dali alespoň něčemu punc opravdové důležitosti. A přestože to navenek vypadá, že se jim to daří, oni sledují tuto iluzivní hru z nekonečného vnitřního prostoru, v němž se procházejí a potkávají se tu jen sami se sebou. Z tohoto prostoru si přinášejí do vnějšího světa věčnou osamělost. Netouží však být pro její zaplnění obklopeni lidmi. Stačí jim být lidmi rozpoznáni, být viděni takoví, jací jsou. Ne kvůli slovům chvály a ocenění, ale proto, že teprve ve chvíli rozpoznání mohou skrze svou přítomnost předávat to, co přes ně přichází. Je jim dobře mezi zvířaty a malinkými dětmi… ti rozpoznávají srdcem. A stává se jim velmi často, že ti, kteří je mají denně přímo před očima, to v nich uvidí jako poslední, pokud to vůbec kdy spatří.

Milují spánek, protože ve svých snech bývají blíž svým domovům. A občas pláčou… někdy kvůli něčemu a jindy jenom tak, bez důvodu. Cítí, jako by v tu chvíli plakal celý vesmír s nimi a zahalil je ve svém soucitu. Neustále se ptají po smyslu. Znali ho, než sem přišli. Museli však stejně jako lidé projít přes závoj zapomnění a od té chvíle se jim ztrácí v mlze. Po nočních putováních jinými světy otevřou oči a jedna z prvních myšlenek, která je propojí s realitou, je otázka Proč. Neuvědomují si, že je vlastně úplně jedno, co dělají a čeho dosáhnou, že mnohem důležitější je, že tu jsou a že přes sebe jako přes čistý krystal nechávají přicházet, co přijít má. Nechávají přicházet naději … a také plně přijímají a nechávají odcházet utrpení světa.

Nejcennější hodnotou je pro ně svoboda. Dávají ji všem kolem sebe a radují se, když ji druzí přijímají. Je to jedna z mála věcí, kterou chtějí i sami pro sebe. Necítí se dobře, pokud si je někdo nárokuje, manipuluje jimi, omotává je svými projekcemi. Přesto si mnohdy nevšimnou, že jejich křídla někdo nenápadně svázal či zastřihl. Aby mu neulétli.

Když se na pozemských cestách potkají s druhým sobě podobným, nemusí si nic říkat. Stačí pohlédnout do očí a vzpomenou si. Jejich duše se zaradují a spočinou na chvíli jeden s druhým. Chvilka odpočinku a uvolnění, chvilka, kdy si dovolí plně otevřít a propojit se, v dokonalosti. Ale anděl anděla k sobě nepoutá, přestože by to udělal někdy rád, a tak se jejich cesty zase rozejdou. Se smutkem a malou trhlinkou v srdci, která zůstane jako připomínka.

Žijí ve zvláštním rozporu mezi přítomností a nepřítomností ve světě. Jsou tu a nejsou. Na jednu stranu prožívají hlubokou vděčnost za život, uchovávají si tak trochu dětský pohled žasnoucí nad všemi zázraky stvoření. Nevyhledávají vrcholné prožitky, dovedou plně prožívat maličkosti. Spatřit Boha v rozkvetlé květině, v kachně plovoucí po řece či při pohledu na nebe plné hvězd. Na druhou stranu k tomu nejsou připoutáni, vnímají to všechno jen jako nádherné kulisy v divadle našich životů. Málokdy mluví o vyšších světech a o božství. Vědí, že pro to nemají slova, že každé převedení do slov omezí to, co se dá pouze prožít či skrze prožitek předat. Jako by to však kolem nich bylo rozprostřeno beze slov –  a ten, kdo umí číst v záznamech ticha, pochopí.

Možná si teď říkáte, že to s něčím hluboko ve vás souzní, že něco z toho také cítíte a prožíváte. Každý, kdo je tu člověkem – tedy ten, kdo má kromě lidského těla i lidskou duši –  v sobě tuto esenci nese. Zkuste ji v představě zesílit. Desetkrát, stokrát, tisíckrát, žijte ji v každé vteřině… pokud to unesete. A potom budete vědět, jak se tu žije andělům.

Přijmout andělství je možné až po plném přijetí lidství. A potom nastane chvíle, od které už nikdo a nic na světě nestojí za to, aby anděl schoval svá křídla, aby se snažil zakrýt, kým je, a být, kým není, aby se přizpůsobil a ztratil ten nejcennější dar, který na cestu sem dostal. Zabloudil by jako v komnatě falešných zrcadel. Už to víme, já i Ká. Každá na jedné straně závoje.

One thought on “Jak se tu žije andělům

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *