O tiché řeči našich těl – 2. část

Dnes bych ráda navázala na první část a věnovala se tomu, jakým způsobem můžeme tichou řeč našich těl využít v terapiích a především každý sám pro sebe. V předešlém textu jsem zmiňovala, že vše, co naše tělo zažívá, je vnímáno mozkem, a že vše, co se v těle odehrává, je mozkem řízeno. Mozek je takové naše „vrchní velení“ a k tomu potřebuje nepřetržítý proud informací. Ty mozek získává prostřednictvím pěti smyslů vnějších a dalších smyslů vnitřních, které předávají signály z našich útrob, cév a svalů. Ve chvílích ohrožení či traumatu jsou vnitřní smysly rychlejší.

Každý člověk v životě zažívá celou řadu traumatických událostí různé intenzity. Neexistuje měřítko pro to, jakou situaci můžeme označit za trauma. Traumatem nemusí být velká událost, nehoda, krize. Traumatem může být každá situace, která spustí lítost, naštvání, strach, pocity osamocenosti, bezradnosti, bezmoci… vlastně každá situace, která nás vyvede z prostoru vnitřního klidu, kdy se realita odchýlí od našich přesvědčení.

Trauma nikdy neběží jenom na rovině psychiky, tedy v naších myšlenkách a emocích, ale projevuje se také v těle jako určité stažení, napětí, zatnutí svalů, tlak. A právě tyto tělesné vjemy běží po vnitřních signálních drahách k mozku a mozek zpětně posílá impulsy a energii k reakci. Pokud tuto reakci neprovedeme nebo nedokončíme, zůstává tato energie zadržená a dává nazpátek mozku zprávu o tom, že situace stále není vyřešená. Tak trochu začarovaný kruh. Navíc naše nervová soustava neumí rozlišit mezi reálně probíhající situací, živou vzpomínkou na minulou situaci, katastrofickým scénářem vyprodukovaným naší myslí či zvnějšku vneseným dramatem (což může být cizí prožitek, strašidelný film, akční hra). Pokud u člověka nedojde nějaku formou k „vybití” zadržené energie, uvízne ve slepé uličce.

V přírodním světě, tedy u zvířat, existuje přirozený mechanismus pro regulaci nervové soustavy. Je jím třes, chvění a hluboké oddechování – zvířata jakoby setřesou břemeno nepříjemného zážitku. Když se zvíře nevytřese, pravděpodobně zahyne. Běžné terapie traumatu učí člověka zvládat doprovodné pocity, ale ne každý terapeut si je vědom toho, že je třeba uvolnit také prožitky těla. Že je třeba umožnit fyziologickým procesům, aby se dokončily a znovu obnovily plynutí času, aby uvolnily velké množství sebezáchovné energie.

Nejsilnějším traumatem je kombinace znehybnění a vyděšení. Byly prováděny pokusy s morčaty, která výzkumníci na určitou dobu otočili na záda na podložce se zábranou, ze které se nemohla otočit zpátky. Pokud bylo morče psychicky „v pohodě“, ihned po odstranění zábrany se přetočilo a začalo se pohybovat. Pokud bylo morče současně vyděšené, zůstalo i po odstranění zábrany nehybné. Byla zjištěna přímá úměra mezi intenzitou strachu a dobou imobility, která se pohybovala od několika sekund až po mnoho minut. Velení v tu chvíli přebrala nejprimitivnější část nervového systému, jak jsem psala v minulém textu.

U člověka se nemusí jednat o přímé fyzické znehybnění, ale o strach kombinovaný s pocitem uvíznutí v určité situaci, na mrtvém bodě, bez východiska, bez možnosti řešení, v bezradnosti. Popis situace, kdy člověk zažije šokovou situaci, ve které se spojí pocit strachu a znehybnění, nám předává i mytologie (Medusa) a bible (Solný sloup).

Pracuji při terapiích s uvolňováním „paměti těla“ velmi často a přijde mi mnohdy až neuvěřitelné, jaké příběhy lidská těla vyprávějí. Vracíme-li se k nějaké minulé situaci – nejčastěji k té, která byla vyhodnocena jako biologický konflikt a spustila program nemoci – nechám klienta naladit se na tuto situaci a vnímat v ní především své tělo a jeho tichou řeč. Vnímá různé tlaky a stažení a v nich určité neprojevené emoce. Dávám mu pak otázku, co by jeho tělo v tu chvíli udělalo, kdyby mohlo reagovat přirozeně – často by uteklo, zaútočilo, vybuchlo hněvem, řvalo nahlas, zhroutilo se, schovalo – a nechám ho tuto reakci vědomě prožit jemným způsobem, jenom na úrovni buněk. S představou, že buňky těla na tom místě křičí, dupají, vzlykají, třesou se, vydechují, a následným hlubokým výdechem zadržené energie z těla.

Pokud klient zpětně v traumatické situaci necítí vůbec žádné emoce, většinou je nad nimi paralýza – když na ni upozorním, je vnímána jako pevný krunýř nebo brnění uzamykající tělo. Po uvolnění paralýzy se postupně začínají vynořovat uzamčené emoce, o kterých už ani netušil, že je tenkrát prožíval. Velmi často se objeví i prožitek tepla z uvolněné energie, která tu byla zadržena.

Když pracujeme s událostí, která byla silně traumatická, a hrozí, že by pouhým návratem do ní byl klient zahlcen uvolněnými pocity, postupujeme pomalu a pomáhám si technikou tzv. pendulace, tedy kyvadla. Nechávám klienta, aby si vytvořil prostor bezpečí – aby si vybavil situaci, ve které se cítil velmi příjemně a bezpečně, nebo aby si ji představil. Pohybujeme se mezi těmito dvěma prožitky a zapojujeme vnější smyslové vjemy.

Skrze tělesné pocity lze nahlédnout do hlubších a primitivnějších sfér, čemuž se pouhý rozhovor nemůže vyrovnat. Když s klientem o nějaké traumatické situaci hovoříme, tak většinou zmíní jednu či dvě emoce, s jakými ji prožíval. Ale tělo si pamatuje emocí mnohem víc. Na vědomé úrovni zůstal například prožitek strachu. Tělo ale vypráví o tom, že tam současně byl i prožitek vzteku, lítosti, opuštěnosti, viny, bezmocnosti atd., a ty je také potřeba uvolnit. Vedu-li klienta příběhem, který vypráví jeho tělo, hodně mi pomáhá schopnost propojit se s ním na takové úrovni, že jeho prožitky pociťuji v jemné podobě na svém těle (psala jsem o tom nedávno v textu O empatii), naskakují mi pojmenování pocitů a emocí, vnímám proces uvolňování a zklidňování.

Výše popsaný „terapeutický postup“ můžeme použít i k sebeterapiím. Předchází mu ale všímavost. Pokud žijeme všímavý život, dovedeme sledovat, co se děje ve vnějším i ve vnitřním světě. Ve chvílích, kdy zažijeme událost, kterou třeba jen na jemné úrovni vnímáme jako trauma, je dobré se poté na chvíli o samotě zaměřit na svoje tělo a vnímat, na kterém místě v něm nepříjemný pocit z této situace zůstal, jaké má označení, nechat vnitřně buňky „oklepat“ od tohoto záznamu a vydechnout napětí, které v těle zůstává. Pokud se nám situace vrací do myšlenek, provést to opakovaně. Možná se to zdá jako nevýznamné a banální, já to však vnímám jako jednu z nejdůležitějších věcí v rámci zdravotní prevence. Pokud tělo dává mozku signál o tom, že je vše v klidu a pohodě, a pokud je s ním v souladu i mysl, nemusí mozek spustit biologický program, tedy nemoc. Řadu situací člověk zvládně zpracovat touto formou sám, silnější trauma však doporučuji projít s terapeutem.

V celém textu jsem se věnovala spíše nepříjemným prožitkům, tak ještě přidám něco z opačné strany. V životech zažíváme také mnoho chvil radosti, nadšení, vášně, klidu a pohody, vnímáme pocity sounáležitosti, plynutí a spojení. Začněme svá těla ladit na tyto pozitivní stavy vědomým propojením. Nechme každý z těchto krásných stavů vědomě projít svým tělem, nechme ho prožít buňky svého těla. Jako kdyby se v tu chvíli naše tělo v tomto prožitku vykoupalo.

Naučme se vnímat své tělo a nitrotělní vjemy. Jsou důležitou součástí intuice. Naše tělo ví častokrát mnohem lépe než mysl, co je pro nás zdravé a bezpečné a co nás naopak ohrožuje, co nám dává energii a co nám ji odebírá, kteří lidé jsou pro nás zdraví a kteří toxičtí. Postupně se naučíme velmi přesně rozlišovat, čemu říkat Ano a čemu Ne. Uzpůsobíme-li tomu svůj život, budeme si z přehlcené nabídky podnětů vybírat jen ty, které jsou nám ku prospěchu. Zjednodušíme si tím život a vneseme do něj svobodu. K tomuto tématu se v blízké době vrátím.

Na závěr moudrost jednoho tibetského lamy: Lidské tělo je mandala a pro toho, kdo do něj hledí, je bezednou studnicí poznání. Prostor vně těla, byť rozlehlý, je konečný, zatímco prostor uvnitř těla nezná hranic.

Zdroj: Peter A Levine – Němé zpovědi 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *