Měla jsem pocit, že k letošním meditačním pobytům na Rusavě více promlouvají obrazy než slova a není třeba k nim více psát (viz tady). Pár myšlenek se mi však po návratu domů prohání hlavou, tak je sem, asi volnou metodou „bez ladu a skladu“ přidám.
Je až neuvěřitelné, jak je toto místo živé. Přestože jsme sem zavítali už osmý rok, je pokaždé trochu jiné a otevírá jiná témata. Pro mě bylo velikou premiérou vést dvě skupiny, a to těsně po sobě. První skupinu víceméně stálou, někteří z účastníků sem jezdí pravidelně a jenom pár přijelo poprvé. Druhou skupinu úplně novou, ve které se lidé neznali navzájem a mnohé jsem i já potkala ponejprv. Opět si mi však potvrdilo to, co v minulých letech – sejdou se tu pokaždé ti, co se setkat mají, obě skupinky se staly od prvních tónů první meditace propojenými a kompaktně fungujícími „organismy“.
Slovo, které mi jako vhled přišlo pár týdnů dopředu, bylo Posvátnost (viz tady). Mnohokrát jsme se ho dotkli v povídání i v meditacích. Posvátnost lze vnímat jenom v přítomnosti. V klidu a tichu. Jenom celou svou bytostí současně – není možné posvátnost cítit s negativními myšlenkami a naopak. Posvátnost života se nám neukáže, dokud vnímáme jenom jeho hmotnou rovinu. Jako posvátné bychom měli vnímat také své tělo, neboť ono je zázračným nástrojem, umožňujícím naší duši projevení v této realitě. Jak by se naše tělo cítilo, kdybychom ho takto dokázali vnímat?
Pokud bych měla jedno z témat, se kterými jsme pracovali, dát na první místo, bylo by to Sebepřijetí. Ať jsme mluvili o čemkoliv, vždy se to jakýmsi záhadným způsobem k němu vracelo. Řeší-li člověk ve svém životě jakýkoliv problém, měl by se dostat do bodu, kdy upřímně pohlédne na to, jaký vztah má sám k sobě. Od něho se odvíjí vztah k druhým lidem i ke světu, od něho se formují vnější aspekty našich životů. Pokud chce člověk udělat krok k sebepřijetí, musí projít skrze podsvětí svých strachů a stínů. Jsou jeho součástí a umožňují mu být takovým, jaký je. Paradoxně je pro mnoho lidí obtížnější přijmout tzv. světlý stín – vše, co oceňujeme na druhých, někdy jim to třeba i závidíme… a nejsme schopni připustit, že všechny tyto kvality můžeme projevovat i my sami. Nedokážeme přijmout to, čím můžeme být. Bojíme se své síly a svých možností.
Letos více než v předchozích letech fungovaly synchronicity a myšlenkové přenosy. Co si jeden pomyslel, druhý vyslovil. Když někdo o přestávce otevřel v hovoru nějaké téma, já ho, aniž bych to slyšela, ihned zařadila do programu. Nebo do meditace. Odpovídaly karty i psaná poselství, odpovídala vnější příroda. Fungovalo načasování. Byli tu ti, kteří sem jezdí opakovaně a řeší dokola podobná témata, a teprve letos se jim podařilo dostat se „za ně“, konečně na ně nahlédli z vyššího pohledu a s úlevou tuto vrstvu odložili – aby se jim odkryla zase další, vývoj pokračuje. Byli tu ti, kteří se naopak nechali polapit iluzí, za kterou nahlédnout nechtějí, a vývoj pozastavili. Byli tu ti, které jsem vlídnou formou trochu přibrzdila v rozletu, aby neztratili stabilitu. Teklo tu mnoho očistných slz a zněl tu uvolňující smích. Setkalo se tu nádherné spektrum projevů lidství. Nedokonalost je pro mě nad dokonalostí.
Velikým darem pro mě byl den samoty a ticha mezi oběma skupinami. Zažila jsem mystický okamžik blízkého setkání se stádem daňků, propojení s bytostmi stromů v přílepském parku a dlouhý jinodimenzní rozhovor s majitelem objektu. Zvláštním způsobem se i ve mně něco proměnilo, jako bych povolila brzdu. Druhá skupina tudíž dostala o dost silnější obraz toho, co jsem ukazovala i skupině první. Obraz jiskřivého prázdna v míru za časem i myšlenkami, obraz nekonečného bytí za iluzivní realitou, obraz čistého vědomí, odkud vše vzniká. Obě skupinky jsem zvala na návštěvu do míst, kam jinak chodívám jen sama v tichu… a někteří vstupovali.
Ještě jednou s vděčností a pokorou děkuji všem, kteří přijeli, tiše a bez očekávání…
Jeste jednou Diky!!
Milá Gábi, děkuji mnohokrát za možnost přijet na Rusavu. Současně jsem velmi vděčná za krásné meditace, které byly pohlazením pro duši…, za to, že jsi je nahrávala a já mám tak možnost se k nim vrátit, poněvadž byly velmi silné a tzv. posouvající…
Místo, kde se vše odehrávalo je skutečně kouzelné a pomáhající dostat se víc k sobě, čímž mi umožnilo napojit se na svoji introvertní část, kterou moc neznám.
Odjížděla jsem s krásným pocitem, že stálo za to opustit svoji komfortní zónu a potkat se více nejen se sebou, ale i dalšími lidmi na cestě…
Velmi se těším na další setkání a ještě jednou děkuji za to, že sdílíš svoji moudrost a to, co umíš.
Hani a Alenko, děkuji…