Odevzdanost a odevzdání. Dvě slova, která zní podobně. Možná někomu připadá, že v sobě nesou i podobné významy, stojí však proti sobě jako den a noc, jako světlo a temnota. A přesto se kdesi v nekonečnu potkávají. Před časem jsem tu publikovala text O sebeodevzdání, nejvyšší úrovni léčení, která se nám může jevit jako úroveň zázraků. Odevzdanost se naopak dotýká těch nejtemnějších hlubin našich duší. V nedávné době mě přivedl proud slov v rozhovorech přátelských i terapeutických k oběma protipólům, což je impuls napsat k nim pár slov i sem.
Zní to jako paradox, že se k sobě můžou těsně přiblížit velmi vysoké a velmi nízké vibrační stavy. Jako když se bílá rozloží po průchodu hranolem do všech odstínů barevného spektra, a když potom všechny barvy sečteme dohromady, dostaneme černou. Ve stavu odevzdání se vzdáme vlastní vůle a plně přijmeme vůli vyšší, ať ji nazveme Bohem, Životem, Zdrojem, Pravdou či úplně jinak. Co nám to přinese, potom přijímáme bez hodnocení jako tu nejlepší možnost pro nás. Přestáváme rozlišovat, co chceme a co nechceme, zůstáváme přítomni a konáme, co je třeba. Ve stavu odevzdanosti se také vzdáváme vlastní vůle, ale odevzdáváme se nicotě, také nehodnotíme, ale odpojujeme se od života a nechceme a neděláme vůbec nic.
Odevzdání je výrazem nejsilnější aktivity, kdy úplně vše, co děláme, má ten nejvyšší smysl, odevzdanost je naopak výrazem naprosté pasivity, kdy z toho, co děláme, nedává smysl vůbec nic. Odevzdání je jakýmsi roztažením a propojením se se vším, co je, odevzdanost je naopak stažením se dovnitř a odpojením od všeho a všech. Odevzdání je gestem lásky k životu a vděčnosti za to, že nám byl dán, odevzdanost je projevem lhostejnosti, zloby, možná až nenávisti k životu.
Vrcholným projevem odevzdání i odevzdanosti je prázdnota. Jaká může být prázdnota? Prázdnota živoucí, která obsahuje jiskřivý potenciál všeho, co kdy bylo, je a bude – nebo prázdnota mrtvá jako bezedná propast zmaru a beznaděje.
Krásným příkladem těchto protikladných postojů jsou dvě postavy z Nekonečného příběhu
(viz tento článek) – Dětská císařovna a Morla z Močálů smutku. Dětská císařovna nehodnotí dobré a zlé, protože dopřává všemu, aby to bylo takové, jaké to je. Morla také nehodnotí, ale proto, že jí vůbec na ničem nezáleží, vše je pro ni prázdné a beze smyslu.
Občas se k otázce sebeodevzdání dostaneme při terapiích s vážně nemocnými. Už se mě párkrát někdo ptal, jestli to nevadí, milovat svůj život. Jestli to není důkaz lpění a neznemožňuje to odevzdat se. Nemůžu odpovědět, jak to přesně je, dotýkáme se tu mnohem vyšších rovin, než na kterých se pohybují naše individuální vědomí. Můžu však odpovědět, jak to vnímám. Myslím si, že je to přesně naopak. Že není možné jít cestou sebeodevzdání a nemilovat přitom svůj život. Nemůžeme přece do vyšších úrovní odevzdat něco, na čem nám nezáleží a je nám to lhostejné. Cennější je odevzdat to, co je pro nás nesmírně vzácné, co je pro nás víc než nejdražší diamant, než ta nejkrásnější perla, kterou můžeme držet ve své dlani…