O lišejníku na skále

Je tomu už pár let, co za mnou po jednom z mých seminářů přišla jedna z účastnic se slovy: „Musím ti něco říct. Když jsem začala jezdit na tvé semináře, připadaly mi – jak jen to říct – takové málo duchovní, oproti ostatním, které jsem navštěvovala. Přesto jsem na nich prožila ty nejhlubší a nejsilnější meditace. Čím to je?“ Pousmála jsem se. Paní se nevědomě dotkla otázek, na které jsem sama mnoho let hledala odpověď. Co je to „duchovnost“?

Mám vlastní několikaletou zkušenost s účastí na seminářích, které byly zaměřeny hodně „duchovně“. Práce se silnými zasvěceními, s mocnými světelnými bytostmi, s prostupy vysokými dimenzemi, s kyvadlem, se symboly, s mnoha ezoterickými předměty a tak dále. Zkušenost, kterou jsem zřejmě potřebovala prožít a která skončila ze dne na den ve chvíli, kdy jsem zažila obrovskou deziluzi a začala vidět, co za tím vším je. Ve chvíli, kdy jsem si plně uvědomila manipulace, kterým jsme podléhali, kdy jsem spatřila pravou povahu energií a sil, se kterými jsme pracovali. Sice se mi po celou dobu dařilo udržet si od toho všeho zdravý odstup, ale viděla jsem kolem sebe ostatní, kteří se stávali až posedlými, několik hodin denně seděli a „čistili se“, vzdávali se svých přátel, svých zájmů i blízkých vztahů, které jim připadaly málo „duchovní“. Během okamžiku se tato kapitola pro mě uzavřela, jako když se zboří domeček z karet. Veškeré materiály putovaly do spalovny, přerušila jsem všechna energetická spojení…  a ocitla se ve zvláštním vzduchoprázdnu, v bodě, kdy jsem věděla, že pokud si chci nějaký „domeček“ postavit znovu, musím si ho stavět sama a od pevných základů. Začala jsem existenci zkoumat a studovat z úplně opačného konce než předtím – už ne z duchovních sfér, ale od člověka a jeho reálných životních prožitků. Ponořila jsem se do různých směrů psychologie a filosofie a postupně se mi začala otevírat zcela nová témata a zdroje.

V době, když jsem začínala vést své kurzy a semináře, jsem se mnohokrát zabývala otázkou, co vlastně na nich mám předat, resp. co by to účastníkům mělo přinést. Přesně jsem věděla, jak to nechci, ale musela jsem si vybalancovat svoji polohu. Našla jsem ji ve chvíli, kdy jsem ji přestala hledat. Kdy jsem si za svoji hlavní prioritu stanovila pravdivost – s rizikem toho, že budu mnohokrát muset přiznat, že něco nevím, dokonce že ve skutečností toho nevím mnohonásobně víc, než toho vím.

Nejsem žádný guru, nejsem vševědoucí, neomylná, dokonalá a ani nechci být nikomu vzorem. Stejně tak se snažím, aby se nikdo po návratu z kurzu domů nestavěl do pozice lepšího, čistšího, duchovnějšího, moudřejšího než je zbytek jeho rodiny či jeho přátelé. Míru duchovní úrovně člověka je totiž schopen rozpoznat jen ten, kdo ho svou úrovní vědomí výrazně převyšuje. Tedy světec nebo osvícený mistr. A těch mezi námi mnoho nechodí. Základní motivací veškeré duchovní práce by mělo být přání stát se lepším člověkem, pro sebe i pro své blízké. Měla by nás přivádět plněji do života a ne nás z něj odvádět. Každá jiná motivace je cestou do pekel. Každá jiná motivace je hrou našeho Ega a vede k pýše a ješitnosti. K té se ještě vrátím.

Úroveň člověka tedy neurčuje počet přečtených knih, absolvovaných terapií a seminářů, vypálených vonných tyčinek, ani množství hodin strávených v meditaci. Nerozhoduje o ní ani to, zda je vegetarián nebo raw nebo pránista. Nevypovídají o ní mimosmyslové schopnosti a prožité vize. Mnohem víc o ní prozradí klid a ukotvenost, kterou člověk vyzařuje kolem sebe, laskavost a plná pozornost vůči lidem ve svém okolí, vlídný humor, který povzbudí a dokáže se zasmát i sám sobě, radost vnášená do tvůrčí činnosti. To, jak zvládá běžné i mimořádné situace svého života. Právě tím totiž ladí svůj vnitřní svět a vytváří podmínky pro to, aby se jeho vědomí mohlo zbavit svých omezení a dosáhnout tak vyšších stavů. Jak se říká, člověk by měl uklidit ve svém domě, aby Bůh mohl přijít na návštěvu – a přijde až ve chvíli, kdy člověk není doma.

Čím více člověk „duchovně“ roste, tedy jak se zvyšuje frekvence jeho vědomí, tím lehčeji skrze sebe nechává život proudit a méně odporů mu klade. Zkrátka jenom umožňuje, aby se život přes něj žil. A stále méně je na něm poznat, že duchovně pracuje, což zní možná trochu paradoxně. Kdysi se někdo ptal dr. Eduarda Tomáše, velikého českého mystika, jak se pozná světec. A on odpovídal – Nepozná, protože s moudrými mudruje, s dětmi si hraje a s blázny blázní. Takový člověk se navenek ničím neodlišuje – odlišné je pouze to, co z něho vyzařuje. Vysoké duchovní stavy totiž nelze předat slovy, přenášejí se pouze skrze „pole milosti“. V přítomnosti člověka vysoké úrovně vědomí je druhým dobře, zklidňují se a uzdravují – ale on sám o tom nikdy nemluví, nic pro to nedělá, on jenom Je.

Už dlouhou dobu neřeším, zda jsou mé semináře hodně či málo duchovní. Jsem sama sebou, ve své pravdě, a nechávám přijít to, co přijít má. Něco přichází ve slovech, mnohem víc za nimi. Často probouzím víc otázek, než přináším odpovědí, ale právě a jedině otázky nás otevírají tomu, aby se z nás veliké odpovědi mohly vynořit. Každý je totiž neseme v nitru sebe, a já jim mnohem raději pomáhám vyjít na povrch, než abych je přehlušila mými „pravdami“. Odměnou jsou mi lidé, kteří se tu setkávají. Lidé, kteří nehledají gurua, jenž by dal veliké pravdy a jehož následovníky či ovečkami by se stali. Lidé, kteří jsou přemýšliví a stejně jako já zkoumají sebe i život z různých pohledů. Lidé, kteří rádi žijí a rádi se smějí. Lidé, kterým záleží na tom, co kolem sebe šíří dál.

Slíbila jsem ještě pár slov k Ješitnosti. Krásně ji popisuje stín Genového klíče* 12 – Ješitnost. Ješitnost je jako lišejník přirostlý pevně ke skále. Nenápadně na nás ulpívá i při vstupu do vysokých vibrací. Je to poslední stín, který nás opustí. Ješitnost je zamilovanost do vlastní jedinečnosti. Učí nás milovat sebe a přestává být ješitností ve chvíli uvědomění, že milovat sebe znamená milovat všechny lidi. Tento stín umožňuje dosáhnout vysoké inteligence či mistrovství v nějakém oboru, ale brání otevřít svá srdce. Ješitnost se obává, že bychom otevřením srdce přišli o osobní sílu. Může se schovat i za naši řeč, do mlčení, do myšlenek a pocitů.
Jak se zbavit ješitnosti? Raději o tom vůbec nepřemýšlet – kdo si myslí, že přemohl vlastní ješitnost, stává se ještě ješitnějším. Dokud se člověk vnímá jako oddělená bytost, stín ješitnosti bude do určité míry vždy přítomen. Ješitnost nám brání opravdu milovat druhé, protože se od nich stále cítíme izolováni.
Čím vyvinutější je naše vědomí, tím nenápadnější, ale zároveň mocnější je naše ješitnost. Čím víc se zjemňují naše frekvence, tím víc propadáme iluzi, že jsme jiní a čistší než ostatní lidé. Našemu ztotožňování se se svým vyšším já se naše nižší já velice raduje. Lehce tak zamrzneme i na vysoké duchovní frekvenci, myslíme-li si, že jsme mocní, moudří, laskaví a dobrotiví. Pocit, že jsme čistší, jiní či lepší nám brání udělat další krok do stavu vyššího vědomí. Ješitnost nás provází až na konec naší cesty. Teprve na jejím vrcholku se vzdáme všeho, co jsme získali, dospějeme do stavu dokonale čisté nádoby. Až se naše srdce rozpomene na svoji původní čistotu, vzdáme se dobrovolně své oddělené existence.

*Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)

4 thoughts on “O lišejníku na skále

  1. Gábinko to se tak krásně čte,super článek jako vždy a velmi trefný pro mě , díky, těším se na další.A.

  2. Děkuji Gábi,tento článek se mě za poslední dobu dost dotknul,( a podle četností reakcí nejsem v tom sama :-),protože jsem si prošla obdobným prostředím a až po čase jsem si dávala otázky co je to produchovnělý život i člověk.Co se mi líbí na Tobě a Tvých seminářích ,že jsem nilkdy nepocítila nějakou hierarchii hodnocení ,jak je kdo výš či dál,ve svých prožitcích a sférách kde až byl.Člověk je víc sám sebou a nemusí nikomu nic dokazovat.L.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *