Stárnutí. Téma, které ke mně v uplynulých dnech promluvilo ze dvou úplně odlišných stran, rozproudilo dva směry úvah a zanechalo dvě rozdílná pocitová naladění. Tak to zkusím dát do slov, přestože zrovna stárnutí nepovažuji pro sebe za nikterak silné osobní téma.
Jak už jsem tu kdysi v jednom textu zmiňovala, pohybuji se neustále někde mezi dvacítkou a třístovkou, někdy v otevřeném očekávání, co všechno mi život přinese, někdy v pocitu, že už jsem tady od pradávna a prožila jsem úplně vše.
První setkání se stárnutím proběhlo ve virtuálním světě. Jako lavina se světem začala šířit aplikace, která několikerým kliknutím změní obličej velmi realisticky na mnohem starší tvář. Baví se tím sotva odrostlé děti i dospělí, své zestárlé ksichtíky zveřejňují i celebrity. Mimochodem krásná ukázka toho, jak lidstvo funguje „na čudlík“. Vnímám v tom ale něco, co si možná ne každý uvědomí – jaký program tím posilujeme. Asi jen málokdo si položí otázku, jaký obraz tím ukazuje sám sobě, jakou informaci tím dává svému tělu. Informační rovina neustále ovlivňuje celý náš život, tedy i stav našeho těla. A zrovna v otázce stárnutí jsou v informačních polích obrovská zkreslení.
Zkusme se zamyslet. Proč všichni považujeme za normu, že v průběhu času naše těla stárnou? Že ubývají vlasy, objevují se šediny, zvrásňuje se tvář a chátrá tělo? Že se pomaleji obnovují buňky, zkracují se telomery, degenerují tkáně? Že mají naše těla ohraničenou životnost? Dnes se v podstatě nepřipouští, že by se vysokého věku mohl dožít člověk v plném zdraví a se svěží vizáží. Přijímáme tento program a necháváme si ho neustále potvrzovat tím, co vidíme kolem sebe. V médiích, v reklamách. Dostáváme ho i ze strany lékařů. Přijímáme tento program, ale současně s ním bojujeme – barvíme vlasy, vyhlazujeme vrásky a odřezáváme převislou kůži.
Na jednom ze seminářů s lektorkou z Institutu bioinformačních technologií jsme se věnovali tématu endokrinního systému a s ním souvisejícího omlazování organismu. Tento záměr není nesený strachem ze stárnutí nebo bojem s ním, ale právě potřebou změny informačního pole, potřebou delšího života pro harmonickou tvorbu světa. Mluvili jsme tam o tom, jak je důležité dávat svému tělu přes určité informační žlázy obraz mladého zdravého organismu. Právě proto mě dost zarazilo, kolik lidí nyní radostně upírá pohled na svůj zestárlý obraz… a zamýšlím se nad tím, k čemu programují svoje těla.
Druhé setkání se stárnutím proběhlo ve světě reálném. Vlastně bych tento proces ani stárnutím nenazvala. Hledám lepší slovo, ale čeština takové nemá. Možná časoplynutí. Jako každé léto jsme měly naplánovaný den s mými blízkými kamarádkami. Den strávený dlouhými debatami na mystická i úplně obyčejná témata, den prožitý putováním mezi kavárnami a malými kouzelnými obchůdky. Sedíme si tak u oběda a najednou ke stolu kousek od nás usednou tři nádherné ženy. Jejich věk se nedá popsat číslem, ale je poznat, že plují tímto časem o dost déle než my. Všechny tři mají krásné dlouhé vlasy. Jedna smotané do úhledného drdůlku, druhá volně rozpuštěné a třetí padající z ramen ve vlnách. Nemají šedou barvu, jsou jiskřivě stříbřité. Jejich tváře nejsou plné vrásek. Jsou mladistvě hladké, opálené, jen s drobnými vějířky kolem očí. Všechny tři oblékly rozevláté lněné šaty a nápadité doplňky. Rozprávějí, smějí se. Nesnaží se hrát si na mladé, ony mladé jsou. Dívaly jsme se na ně a beze slov jsme přijímaly tento obraz…