O rozeznání Krásy

Dnešní odpoledne. Sedím ve stínu na terase, na stolku hrnek s čerstvě uvařenou kávou a karafu studené vody, a otevírám knížku, kterou jsem si už delší dobu šetřila na klidnější chvíle. Knížku mého oblíbeného autora, pana Irvina D. Yaloma (psala jsem o něm už tady), tentokrát jeho životní příběh Stávám se sám sebou. Hned po pár stránkách ke mně slova začínají promlouvat, přes filtr mysli se dostávají kamsi do nitra.

Pan Yalom popisuje svůj opakovaný denní sen o tom, jak do malého ošuntělého obchůdku jeho otce, chudého židovského emigranta bez vzdělání, do obchůdku v drsné černošské čtvrti, přijde muž v dobře padnoucím proužkovaném obleku. Chce s jeho otcem projednat důležité záležitosti týkající se vzdělání jeho syna. Říká mu, že jeho syn je zcela výjimečně nadaný student a má potenciál být velkým přínosem pro celou společnost, pokud dostane dobré vzdělání. A nabízí vysoké stipendium pro výběr prestižní školy. V tuto chvíli pokaždé sen končí. Autor to komentuje slovy: „Tento sen vyjadřuje mou touhu být zachráněn. Když jsem byl malý, nelíbil se mi můj život, moje čtvrť, moje škola, moji kamarádi… Chtěl jsem, aby mě někdo zachránil, aby si mě všiml a ocenil mě. A v této fantazii se poprvé stane, že si mě jako někoho zvláštního všimne významný vyslanec ze světa tam venku, ze světa mimo kulturní ghetto, v němž jsem vyrůstal.“

Myšlenky se mi začínají toulat a běží do dětství a dospívání. Mám pocit, že jsem tato období prožívala mnohem víc ve fantazijním světě vzdušných zámků, než v realitě. Že jsem neustále snila o jakýchsi zachráncích, kteří ve mně rozeznají výjimečnost a zachrání mě – od osamělosti, od „nezapadání“, od nudy, určité prázdnoty a zbytečnosti a podobně nepatřičných pocitů, které se mnou chodily jak stín. Jen si tak v duchu říkám, kolikrát a v jakých aspektech jsem tyhle „únikové hry“ do jiných realit už v životě hrála, aniž by mě napadlo je takto pojmenovat. A kolikrát je se mnou zase v jiných obrazech sdíleli mí klienti. Díky, pane Yalome.

Vrací mě to oklikou ke slovu, které mi přiletělo do mého novoročního článku pro tento rok – Znovuobjevení. Možná je čas se k němu teď, v době letního slunovratu, vrátit a znovuobjevit to, co bychom chtěli, aby v nás rozeznávali druzí. Výjimečnost, úžasnost, nádheru, čistotu – Krásu. Jako dospělí už bychom měli tušit, že je zbytečné sedět a čekat na zachránce, když jedinými zachránci jsme pro sebe my sami. Že má-li se v našich životech něco změnit, musíme udělat první krok. Že není možné, aby někdo objevil naši krásu a výjimečnost, dokud ji v sobě sami nevidíme. A když chceme, aby tuto krásu svět spatřil, musíme ji vynést na povrch a ukázat. Přestože můžeme zažívat dny a situace, kdy se nám naše krása ztratí z očí a zahlédnout alespoň její odlesk nás stojí nezměrné úsilí. Pouze skrze svoji vnitřní krásu totiž můžeme tvořit opravdovou krásu ve vnějším světě

Nahlížím, jestli se něco o Kráse píše v Genových klíčích* – a mluví o ni hned ten první, GK 1.

Stínem GK 1 je Entropie,  tj míra neuspořádanosti či nedostupnosti energie v uzavřeném systému. Když převedeme entropii na lidský cit, projevuje se jako skleslost či otupělost. Entropie představuje černou díru – jejím protikladem je “bílá díra” tvořivosti. Klíč k využití tvořivosti se ve skutečnosti nachází v tomto stínu, otupělost je ve skutečnosti velice plodným stavem vědomí. Jedná se o určitý chemický stav, který náhle přijde a stejně náhle odejde. Entropie a tvořivost spolu tančí ve věčném tanci. Nevíme, proč jsme některé dny šťastní a jiné dny sklíčení – je to jako naše vnitřní počasí. Snažíme se udržet šťastní, ale to je proti naší přirozenosti. Stín GK 1 se objeví vždy, když se cítíme smutní či prázdní. Bráníme-li se tomuto stavu, porušíme přirozený chemický proces a zafixujeme ho uvnitř sebe, následně se projeví jako deprese. Obecně platí, že čím tvořivějším člověkem jsme, tím hlouběji nás ovlivňuje tento druh tělesných chemických procesů vyvolávajících melancholii. Stav entropie se podobá vakuu, náš systém se v něm dobíjí a naše energie se stáhne do vnitřní stagnace. Nedostatek pocitů a nadšení poskytují příznivé podmínky, aby se objevilo něco mimořádného – budeme-li dost trpěliví na to, abychom to umožnili. Fáze skleslosti tudíž představují velice cenná období, často vyžadují samotu a ústraní. Nejhorším nepřítelem je v tu chvíli zasahování mysli (nebo okolí), které se snaží zjistit, co s námi není v pořádku. Kvůli stínu GK 1 není lidstvo zdaleka tak kreativní, jak by mohlo být, důvodem je tíha kolektivního popírání entropie. Jediné, co můžeme jako individuality udělat, je zůstat v klidu, nechat tyto pocity sebou projít a věnovat jim jen minimální mentální pozornost.

Projevem tohoto stínu je Depresivita, nebo Horečnatost. Stavy Deprese jsou způsobené zamrznutím nízkovibračního emočního stavu, k němuž došlo v důsledku strachu. Když nás ovládne strach, entropie postupně vysává z povrchu našeho života stále více energie. Tyto stavy se objevují na mnoha úrovních, můžou být chvilkové nebo trvalé, můžou upoutat na lůžko nebo „jen” vyhasnout jiskru v očích. Depresivní stav může prolomit jen sám jedinec, bez pomoci. Musí se setkat právě s tím strachem, který depresi způsobil, a změnit frekvenci svého postoje. Horečnatost znamená úsilí uniknout za každou cenu tomu, jak se člověk cítí. Místo toho, aby tito lidé v souladu s entropií zavřeli dveře a byli sami se sebou, zesilují aktivitu a kontakt s druhými. Mohou být vtaženi do bouřlivých situací nebo naopak uzavřeni v monotonních vzorcích, což oboje podlamuje jejich zdraví. Tito lidé jsou v nebezpečí, protože se pohybují opačným směrem než chemické procesy v jejich těle.

Darem GK 1 je Svěžest. Vše, co se vynoří z pole otupělosti, je svěží a nové. Slovo Svěžest označuje to, co je tvořeno vnitřním ohněm. Jakoby tito lidé byli v tu chvíli obklopeni svatozáří něčeho, co si přinesli z jiného světa. V tu chvíli začínají být ostatními vnímáni jako vůdci – přestože o to nemají vůbec zájem a nechtějí, aby je někdo následoval. Vše, co dar Svěžesti chce, je být plně vyjádřen a pozorovat svůj vliv na ostatní. Při probuzení tohoto daru tito lidé vnášejí život a světlo do jakékoliv skupiny lidí. Čerstvost vyžaduje otevřeně smýšlející lidi, kteří dají člověku s tímto darem hlavní slovo ve chvíli, kdy ho potřebuje. Poté, co se čerstvá energie projeví a ostatní pocítí tvůrčí vliv, potřebuje ustoupit rychle do pozadí. Čerstvé květiny rychle uvadnou – a zatímco Svěžest přinese skupině inspiraci a radost, melancholie by ji odčerpala. Život pro takové lidi znamená buď plné nasazení, nebo naprostý klid. Tvořivost a její příchod nemůžeme nikdy ovládat. Skutečná síla lidí s tímto darem spočívá ve schopnosti být sebou a věřit v sílu své jedinečnosti a svého načasování. Génius svěžesti spočívá v tom, že může přinést do světa něco, co ještě nikdo neviděl a co nikdo jiný nemůže napodobit. Je čistou nádobou pro tvůrčí proces, aby tudy mohla proudit evoluce a ukázala cestu k lásce, kráse a jednotě.

Siddhi  GK 1 je Krása. Na úrovni Siddhi je světlo vším, co je, a když prozařuje lidské vědomí, stává se krásou. Předpokladem projevení pravé krásy v člověku je stav sjednocení s celkem. Toto sjednocení se ale nepodobá ničemu, co si můžeme představit. Do stavu tohoto siddhi musíme zemřít, tedy zemřít do krásy. Ve chvíli, kdy něco cítíme a prohlásíme za krásné, jsme od toho odděleni a opustili jsme jednotu, tudíž to není pravá krása. Skutečná krása je prázdnotou. Není tu nikdo, kdo by ji chápal a prociťoval. Když se v někom rozhoří Krása jasným plamenem, nemůže se stát učitelem druhých, protože není nic, co by učil. Jediné, co může udělat, je otevřít se tomuto ohni a žít svůj život jako příklad toho, čím se lidé můžou stát. V minulosti byli tito lidé vystaveni utrpení – být tak jedinečný a krásný znamená odčerpávat oheň silám žárlivosti a popírání. Siddhi Krása je pro normální vědomí nepochopitelná. Je to tvořivý prometheovský oheň bohů, který umí spálit na popel, je to prvotní tvořivá síla vesmíru. Je ironií, že krásu chápeme jako něco mimo nás, o co bychom měli usilovat. Ve skutečnosti je naší přirozeností, je přítomna v obyčejnosti i v mimořádnosti. Reprezentuje účel samotné existence – tvořit to, co je nekonečně krásné, a naplnit to vědomím, že je to nekonečně krásné.

*Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *