O významu za slovy

Toho, že slova v sobě nesou určité významy, že se jejich prostřednictvím vyjadřujeme, že jsou jedním z prvků tvorby reality a že bychom je měli pečlivě vážit, jsme si zřejmě vědomi. Přesto používáme některá slova nebo jejich spojení nevědomě a nesou pak zcela jiné frekvence.

Mám na některá z těchto slovních spojení velmi silně „vycvičené“ uši. Jsou to v první řadě ta, která do záležitostí harmonických vnášejí strach, děs a hrůzu a negují je. Ano, jak asi tušíte, jsou to spojení jako „strašně hezký, hrozně příjemný, děsně dobrý“. Jsem na ně citlivá od doby, kdy jsem jezdívala jako účastník na letní meditační pobyty. Tam se za každé vyslovení těchto strachů-děsů-hrůz vyráželo – pro zvýšení uvědomělosti – na recepci hotelu pro tabulku kvalitní čokolády. Z čokolád postupně rostl komínek, který pak putoval do školy pro postižené děti. Vysoce efektivní metoda.

Další – také často používaná – slova fungují jako účinná osobní zaklínadla. Jsou to Nikdy a Vždy a jim podobná. Jak se jimi zaklínáme? „Nikdy se mi to nepodaří. Nikdy se neuzdravím. Nikoho jiného už milovat nebudu. Nikdy ti to neodpustím. Vždy se nechám oklamat. Z každé práce mě propustí. Vždycky prohrávám.“ Jsou to jakési nevědomé smlouvy, které uzavíráme sami se sebou, a naše podvědomí je bere vážněji, než si dokážeme připustit.

Pro řadu z vás asi nic objevného, upozornění na tyto záludnosti češtiny už delší dobu prolétávají éterem. Já jsem si však před pár dny uvědomila další slovní obrat, na který vnitřně dost silně reaguji, když prolétne kolem mých uší, a o něm se zase tak často nemluví.

V sobotu měl můj nejmladší syn promoci v rámci univerzitního programu pro juniory. Slavnostní událost se vším všudy. Vyzdobená aula, univerzitní hodnostáři. Z projevu Jeho Magnificence rektora v jednu chvíli slyším větu: „Studenti mohli zjistit, že i vysokoškolští učitelé jsou Jenom Lidé.“ A to je právě ta věta, která mi už ze své podstaty přijde absurdní. Slyšet ji z úst toho, kdo stojí na špici tak mohutné vzdělávací instituce, je vlastně dost smutné. „Jenom lidé. Pouhý člověk“. Říkám si, kým víc bychom v této realitě chtěli být? Proč se ponižujeme? Ve chvíli, kdy se začneme zamýšlet nad tím, co to znamená být člověkem, se už o „člověčenství“ takto vyjádřit nedokážeme. Podrobněji jsem se o tom rozepisovala už vloni v textu o Uspěchaném úspěchu (ráda ho tu připomínám). Kousek z něho ocituji i tady:

Jakoby lidem chybělo vnitřní sebevědomí, že jsou dobří takoví, jací jsou. Už jen tím, že se sem narodili, tím, že jsou lidé. Udivuje mě, jak někdo může nenuceně vyslovit větu „jsem pouhý člověk“ nebo „jsme jenom lidé“. Když se narodí miminko, říkáme, že je to hotový zázrak, mystický proces, božské dílo, když ze dvou malinkých teček vznikne něco tak nádherného a dokonalého. Po pár letech je z toho „pouhý člověk“? Zamýšlíte se někdy, proč jste se sem narodili? Já často… a vnímám to tak, že se sem každý člověk narodí, aby zaplnil místo, které je pro něj určené. Zaplnil ho svou jedinečností, tím, že je v něčem jiný, tím, že je třeba nedokonalý – je ale jediný, který právě takový může být. Jako by byl každý z nás malinkým kouskem puzzle, třeba šišatým a okousaným, ale takovým, co zapadne do celkového obrazu…

A tak si važme toho, že jsme sem přišli jako lidé, a važme svá slova na vážkách… a někdy se místo slov ztišme a buďme kým chceme. Třeba tancem v dešti.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *