Více lásky z nelásky

Už nějakou dobu ve mně zůstává příběh, který před nedávnem sdílela jedna krásná víla na jednom z mých seminářů. Příběh, který nádherně zapadl do nálady toho dne. Zazněl přesně ve chvíli, kdy měl zaznít, a vyslechly ho přesně ty uši, které ho měly slyšet. Příběh o tom, jak stvořit  z nelásky více lásky.

Na první pohled nic neobvyklého. V jednu chvíli pocit nekonečné lásky, otevřené srdce naplněné štěstím a objímající celý svět. Po pár zraňujících slovech pád do hluboké temnoty a ztráta všech nadějí. A potom vhled moudrého učitele. Vhled skrze položenou otázku, zda ten nadpozemský stav otevřeného srdce byl její prožitek, nebo něco, co jí poskytoval on. Zda se zrodil zevnitř, nebo přišel zvenku. A ona v tu chvíli věděla, že už si ho nechce nechat vzít. Že je její a může v něm zůstat tak dlouho, jak bude chtít. Jakoby jí v tu chvíli narostla mocná křídla a ona se rozletěla… nad bolest, nad vztek, nad smutek, nad beznaděj. Získala poznání, že jenom ona zodpovídá za stav svého srdce. Za to, jestli bude jako květina otevřená slunci, nebo jako studený kámen.

Tato slova velmi silně rezonují s poselstvím nejhlubší části Zlaté stezky Genových klíčů, tzv. Sekvence Venuše. Pár slov si tu dovolím citovat:
Obviňujeme ostatní z toho, že nejsou dostatečně otevření lásce, tedy tak, jak bychom si představovali. Ve skutečnosti to jsme my, kdo není dostatečně otevřen. Kdybychom byli, tak bychom dovolili také partnerovi milovat na takové rovině, na které aktuálně je schopen milovat. Proto nejbezpečnější a nejpřirozenější místo pro přání chtít více, je využít jej jako prostředku pro otevření svého srdce, po které jsme vždy toužili. Je zajímavé, kolik lidí si přeje zažít větší lásku ve svém vztahu, avšak většina z nich promítá toto přání na svého partnera, po kterém chtějí změnu. Ale my můžeme využít nelásku k vytvoření více lásky! Můžeme proměňovat výzvy ve svých vztazích do vnitřního učení, jež rozšiřuje naši schopnost milovat. Cílem všech vztahů je znovuobjevení srdce naší vlastní nevinnosti. Je tedy třeba obejmout každičký strach, každý hněv, každou stopu viny, obviňování i jiný negativní náboj a využít jej jako nelítostnou vnitřní čočku, kterou zaměříme na naši vlastní sebelásku. Přirozeným stavem je být jako dítě obklopen vlastní nevinností a plynout na vlnách nepodmíněné lásky, která je naší pravou přirozeností. Je to však mnohem více: znamená to také, že žijeme svoji vizi uvnitř našich srdcí, místo toho, abychom ji projektovali na druhé a na vnější svět.

*Richard Rudd: Gene Keys (Golden Path)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *