O vděčnosti

Sedím u počítače a vyřizuji dnešní maily. A jak si je tak čtu, jeden za druhým, začínám se usmívat. Opět tu z jednotlivých textů vyvstává společné téma. Tentokrát jím je vděčnost. Píše mi několik mých klientů, kteří se mnou v uplynulých měsících sdíleli své příběhy. Příběhy plné problémů, starostí, nemocí, strachů. Píšou mi o tom, jak se jim postupně proměňuje život. Píšou o velmi nadějných výsledcích lékařských vyšetření, o svém uzdravování. Píšou o návratu radosti a chuti do života. Čtu jejich poděkování a za slovy cítím vděčnost. A uvnitř sebe ji v tu chvíli velmi silně cítím také.

Vděčnost za to, kolik nádherných bytostí při své práci potkávám, kolik z nich mi dává svoji důvěru a otevírá své srdce. Vděčnost za to, do kolika lidských příběhů mám příležitost vstupovat, za to, co všechno se tím sama učím. Za to, do jakých hlubin mám možnost jejich prostřednictvím ochutnat život. Vděčnost za to, že mi pomáhají dokázat, jak mocnou bytostí člověk je, a že realita je mnohem tvárnější a mnohovrstevnější, než se pokládá za „normální“
(… což je pro mého vnitřního Rebela veliký dar, jak jsem psala tady.)

Vděčnost je víc než poděkování. Je to vnitřní prožitek, kdy víme, že vyslovit slovo Děkuji je málo… i kdybychom ho vyslovili stokrát. Stav vděčnosti je nesmírně léčivý pro naše tělo i duši, i pro vztahy ke světu a ke druhým lidem. Skrze vděčnost se vše, co přichází, snáze přijímá. Vděčnost nám přináší klid a smíření.

Vděčnost je pro člověka tak přirozená, že se dá poměrně  snadno naučit… nebo spíše probudit. Jenom tím, že se díváme kolem sebe a všímáme si, kolik toho dostáváme a že to zdaleka není všechno samozřejmé. Tím, že si při každém vyslovení slova Díky nebo Děkuji uvědomíme jeho plný význam, že to není jen výraz slušnosti, ale výraz přijetí a ocenění. Postupně se vděčnost stává naší součástí. Chceme-li.

Nebudu se tu rozepisovat o tom, za co všechno jsem vděčná – byl by to dlouhý seznam. Nebudu tu děkovat svým blízkým a rodině, přestože především mé děti jsou pro mě velikánským zdrojem vděčnosti. Mají můj obdiv za to, že v dobách, kdy jsem velmi silně pochybovala o sobě i o světě, ony nepochybovaly a vybraly si mě… a ukázaly mi úplně nové rozměry života.

V minulých dnech jsem zažila několik situací, ve kterých mě zaplavila přímo vlna vděčnosti – a ty si sem dám jako jejich připomenutí.

Vděčnost manželům Bělousovým za veliký dar, který jsem od nich před pár dny dostala, za jejich mnohaletou neúnavnou práci. Za to, kolik času věnují přinášení nových znalostí, překladům, organizaci seminářů a jejich tlumočení, vydávání knih atd., za jejich víru a pokoru.

Vděčnost mému vesmírnému „dvojčeti“ Leně (její blog) za to, o kolik svých překladů a dalších materiálů se se mnou už podělila. A za to, že kráčí podobným směrem.

Vděčnost Jardovi, který mi kromě úžasného povídání v Duši K dal dar propojení, který přinesl pozvání na tento Setkávací kruh.

Vděčnost paní Janě za její vůli znovu chodit a za ukázku, jak funguje souznění jejího lékaře a její terapeutky… tedy mě. A vděčnost tomuto lékaři, za přátelství a za vše.

Vděčnost Simonce, která mi před pár lety ukázala zázrak okamžitého uzdravení a nyní se mnou sdílí, jak s touto poznanou pravdou žít.

A také… Vděčnost kamenickým mistrům, kteří z pětadvaceti tun hrubých kamenů stvořili krásu, když pracovali nejenom rukama, ale i srdcem.

2 thoughts on “O vděčnosti

  1. Já děkuji a jsem vděčná Gabinko Tobě, za milá ´a povzbudivá slova a zamyšlení. Za zkušenosti ,které
    máš se svými pacienty a tyto sdílíš s druhými. Je v tom velmi silná léčivá a nadějná energie. Tvůj optimismus a víra v uzdravení je nakažlivá .Jsem ráda ,že jsem Tě potkala. Přeji pěkní jaro .Jana

    1. Děkuji… a Vás bych si, paní Jano, mohla do „seznamu vděčnosti“ také připsat… stavíme mosty z protějších břehů a potkáváme se. G.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *