Germánská medicína v praxi: Bez dechu

Vzpomínám na jednu svoji klientku, se kterou jsem se poznala v době, kdy ležela na onkologickém pracovišti s málo nadějnou prognózou. Měla odoperovaný primární nádor na ledvině, ale rychlým tempem se u ní rozjel nádorový proces v plicích. Bojovala o každý dech.
A v jednu chvíli už další nevybojovala.

Byl to zcela typický případ tzv. iatrogenního konfliktu, tedy konfliktu ze sdělení diagnózy. Růst nádoru v plicích spouští biologický program v reakci na prožitek strachu o život. Když se podíváme na biologickou úroveň živých organismů, je nejsilnějším impulsem k prožívání primárního strachu o život strach z nedostatku kyslíku. Bez kyslíku totiž vydrží tělo a především mozek bez poškození pouhých pár minut.

Sdělení onkologické diagnózy v sobě nese typické znaky biologického konfliktu. Šok, strnutí, bezradnost, ovládnutí myšlenek i psychiky, neschopnost tyto pocity plně sdílet. Tak tomu bylo rovněž u této paní, říkejme jí Markéta. Silný strach o život byl u ní o to větší, že se dlouhá léta profesně pohybovala mezi onkologicky nemocnými a mnohokrát byla svědkem fatálních důsledků nemoci i léčby.

Plíce patří k nejstaršímu zárodečnému listu v organismu, k entodermu, který je řízený kmenovým mozkem. V akutních fázích prožívaného konfliktu, v tzv. sympatikotonní fázi, tu dochází k růstu buněk. Pokud je v této vrstvě orgánů v sympatikotonnní fázi (tedy při nezpracovaném biologickém konfliktu) indikována chemoterapie, jejíž účinek je také sympatikotonní, je sympatikotonie posílena a růst nádorových buněk se ještě urychlí. Tak tomu bylo i u paní Markéty. Prodělávala agresivní chemoterapii a přitom se metastázy dále rozšiřovaly.

S každým ze svých klientů se snažím spouštěcí konflikt jejich nemoci nalézt, pojmenovat a vedu je k tomu, aby ho zpracovali a uvolnili. V mnoha případech se to daří. U paní Markéty byla ale situace o mnoho složitější v tom, že se proces v plicích rozvíjel velmi rychle a od počátku velmi znesnadňoval její dýchání. A říkejte člověku, který bojuje o každý nádech, aby se přestal strachovat o život. Na mentální rovině Markéta vše chápala, ale tělo jí každou vteřinu do konfliktu vracelo. Ocitly jsme se v začarovaném kruhu. Nepomáhala hadička s kyslíkem, nepomáhaly léky, nastoupilo morfium a za pár dní poslední osvobozující výdech.

Vzpomínám též na podobnou diagnózu u pána srovnatelného věku. U něj byl ale nádor v plicích označen jako primární. Dostal se ke mně na doporučení své lékařky ještě předtím, než mu byla nasazena chemoterapie. Poměrně snadno jsme nalezli spouštěcí konflikt. Pan Bohumil, do předloňska zcela zdravý, prodělal během jednoho roku tři ohrožující zdravotní příhody a byl při nich se strachem o život konfrontován. Postupně se ale s tímto tématem sám vyrovnával – což potvrzovalo i to, že u něj byl v době diagnózy objeven kromě nádoru i zánětlivý proces, tedy známka započaté hojivé fáze. Potíže s dechem neregistroval, tudíž ho do strachového programu jeho tělo nevracelo. Společně jsme toto téma ještě rozebrali, naučil se několik bioinformačních postupů a byl velmi odhodlán s nimi pracovat. Souběžně nastoupil na chemoterapii – to sice již není v souladu s pravidly Nové medicíny dr. Hamera, ale Bohumil lékařům velmi důvěřuje, a já, jak už jsem mnohokrát psala, nikomu nerozmlouvám jeho rozhodnutí ohledně klasické léčby. A tím, že byla chemoterapie podána až po zpracování konfliktu, nebyla tak devastující jako u Markéty. Po půl roce se mi Bohumil ozýval se zprávou, že léčba byla do veliké míry úspěšná.

A třetí příběh – o dost starší pán, František, 77 let. Byl mu objeven plicní nádor, který souvisel se strachem o život jeho dospělé dcery, která se v té době potýkala se silnými depresemi a uvažovala o sebevraždě. Vzhledem k vyššímu věku František léčbu odmítl a dohodl se s lékaři na sledování. Dcera se krátce poté začala léčit na psychiatrii a nejhorších projevů nemoci se zbavila, otec se uklidnil – a uklidnily se i jeho plíce. Nádor dál nerostl a ztratil svoji aktivitu. Dva roky poté setrvalý stav.

Dech je tím, co nás spojuje se životem. Vstoupíme sem s prvním nádechem, a s posledním výdechem odcházíme. Dech je tím, co nás spojuje s ostatními, skrze vzduch, který společně dýcháme. Skrze dech poznáváme a necháváme se poznat. Proto je tak těžké být… bez dechu.

Pozn.: Uvedené souvislosti se netýkají jiného častého onemocnění plic, a to plicní embolie – tu spouští hojivá fáze ektodermálního konfliktu souvisejícího s tzv. revírem.

 

2 thoughts on “Germánská medicína v praxi: Bez dechu

  1. dobrý den, na Vaše strány mě přivedl pořad Duše K, kde jste byla hostem a udělala jste na mě obrovský dojem. Bydlím příliš daleko abych mohla požádat o konzultaci nebo se zúčastnit semináře.
    Smím se zeptat, jestli máte nějaké zkušenosti s CHOPN?
    Odmítám připustit verdikt o nevyléčitelnosti a rozhodla jsem se, že se přestanu léčit a uzdravím se.
    děkuji za odpověď a přeju krásný den, tedy oprava: krásné dny 🙂

Napsat komentář: Milada Kovářová Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *