To je ale krásný svět

Jela jsem v minulém týdnu domů podvečerní tramvají. Kolem mě lidé pohroužení do svých světů. Myšlenkami zpola ještě ve svých zaměstnáních a zpola u domácích povinností. Jakoby se tu vznášel oblak ustaranosti. Za oknem slunce zapadající do oceánu nádherných barev. Nikdo ho však neviděl.

A potom… znáte ty okamžiky, kdy vše na vteřinu ztichne, aby mohlo být něco slyšeno. Malá copatá holčička u okna jemným, ale v tu chvíli jasně zvonícím hláskem povídá: „Maminko podívej, to je ale krásný svět. To nebe si namalovali andělé, měli takové vodovky a štětce, co máme ve školce.“ A najednou už nebyly v myšlenkách neuvařené večeře, nenapsané úkoly, nevyžehlené prádlo a nedokončené pracovní záležitosti. Byl tu klid a tichá radost. Ustarané tváře na sobě měly smajlíky. Aspoň na pár minut…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *