To je ale krásný svět

Jela jsem v minulém týdnu domů podvečerní tramvají. Kolem mě lidé pohroužení do svých světů. Myšlenkami zpola ještě ve svých zaměstnáních a zpola u domácích povinností. Jakoby se tu vznášel oblak ustaranosti. Za oknem slunce zapadající do oceánu nádherných barev. Nikdo ho však neviděl.

A potom… znáte ty okamžiky, kdy vše na vteřinu ztichne, aby mohlo být něco slyšeno. Malá copatá holčička u okna jemným, ale v tu chvíli jasně zvonícím hláskem povídá: „Maminko podívej, to je ale krásný svět. To nebe si namalovali andělé, měli takové vodovky a štětce, co máme ve školce.“ A najednou už nebyly v myšlenkách neuvařené večeře, nenapsané úkoly, nevyžehlené prádlo a nedokončené pracovní záležitosti. Byl tu klid a tichá radost. Ustarané tváře na sobě měly smajlíky. Aspoň na pár minut…

One thought on “To je ale krásný svět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *