O překročení Rubikonu

Před pár měsíci jsem tu publikovala článek O zdravé podpoře, v němž jsem se zamýšlela nad tím, co pro těžce nemocného člověka můžou udělat jeho nejbližší. O podpoře, která pomáhá, ale není nátlakem a nebere svobodu. Slíbila jsem jeho pokračování. Tak tady je. Svým způsobem není jenom návazným textem, ale je to pokračování celého tématu, protože se věnuje pozdějším fázím onemocnění.

Těm fázím, které můžeme nazvat „překročením řeky Rubikon“ – což je, jak známo od dob Caesara, bod, odkud již není návratu. Je to chvíle uvědomění, že jsou vyčerpány všechny možnosti vedoucí k uzdravení a pacient se zvolna vydává na cestu ke druhému břehu. On sám to většinou v hloubi sebe cítí. Lékaři to vyhodnotí v rámci hranic medicíny. Velmi často se ale stává, že posledními, kdo jsou ochotni tento fakt přijmout, jsou pacientovi nejbližší. A právě o tom bych se tu dnes chtěla trochu rozepsat.

Nejsem odborníkem na paliativní péči a umírání… takže to bude spíše na úrovni mých osobních postřehů a zkušeností. Pokud vás toto téma zajímá nebo je pro vás aktuální, doporučuji webové stránky www.umirani.cz – najdete tam spoustu praktických informací, ale také článků a odkazů na literaturu. Jsem moc ráda, že se v posledních letech tohle téma začalo otevírat, že fungují hospice, domácí hospice, průvodci umíráním… Jsem vděčná lidem, kteří takto vrací „smrt do života“.

O nepřijetí skutečnosti umírání mi vyprávěla i má kamarádka lékařka, která pracuje na jednom onkologickém pracovišti. Setkává se často s tím, že ve chvíli, kdy medicína nabízí už jenom paliativní péči, začínají příbuzní pacientů velmi nátlakovým způsobem vyžadovat pokračování léčby, často i agresivní a devastující, horečně shánějí další konzultace a další možnosti. Bohužel se setkává i s tím, že se nejhlasitěji v tomto směru projevují ti, kteří v době léčby přítomni nebyli… jakoby si touto horečnou aktivitou kompenzovali skryté pocity viny a vlastní strachy. Lidé, kteří nemocného celou léčbou doprovázeli a pomáhali mu, jsou k přijetí konce mnohem otevřenější.

Přijetí toho, že někdo z našich blízkých odchází, je zcela jistě bolestivým procesem a v žádném případě nechci tohle téma bagatelizovat. Přijetí tohoto stavu, smíření se s ním a doprovod posledními týdny a dny je aktem té nejčistší lásky a velikým darem, který nemocnému člověku ještě můžeme dát. Je to pohled do temné propasti našich největších strachů – strachů ze smrti, strachů z osamělosti, ze ztráty smyslu, z bolesti, ze ztráty lidské důstojnosti. Do této propasti se dívá umírající, ale dívají se do ní i jeho průvodci.

Říká se, že každý člověk dostane nějakou dobu před svou smrtí znamení. Dostane ho na té úrovni, na které je schopen jej přijmout – jako vizuální obraz, jako neodbytnou myšlenku, jako sen. A přestože si ho ne každý vědomě spojí s blížící se smrtí, podvědomě ho od té chvíle vede. Vede ho k přemýšlení a hovorům o smrti, k úklidu a dávání věci do pořádku, k vyrovnávání se a smiřování, k odpouštění, ke zjednodušení života a postupnému utlumení zájmu o vnější svět. Vnímavý průvodce dokáže tyto signály zachytit. Někdo také umí zahlédnout stín smrti ve výrazu tváře, někdo ho zachytí jako čichový vjem,

Je těžké odhadnout hranici, kdy ještě motivovat nemocného k léčení a kdy se stát jen tichým průvodcem v umírání. Nějakou dobu asi každý tento obrat odmítá, protože má pocit, že když zvolí druhou cestu, tak to vzdává a rezignuje, že projeví slabost. Je lepší to vnímat jako posun do jiné úrovně péče a jako projev síly. Pár mých postřehů:

Nebránit se rozhovorům o smrti. Strach ze smrti je pro značnou část lidí tak silné téma, že hovor zavedený tímto směrem raději odvedou do bezpečných zón. Na smrt vůbec nemysli. Ty se určitě uzdravíš. Nepřivolávej to. Přitom strach ze smrti, či strach o život, jsou právě ta témata, o kterých řada nemocných mluvit chce. Pokud nemocný hovor o smrti otevírá, měli bychom mu vyjít vstříc. Ač se to nezdá, můžeme tím otevřít cestu k hlubokému spojení, ke sdílení svého lidství. Možná poprvé se v hovoru dotkneme tak intimních témat jako je víra, spiritualita, smysl života. Nikdo nevíme, jaká smrt je, kam nás tato neznámá cesta povede. Sdílet se svým nejbližším své obavy či naděje může být pro obě strany velmi osvobozující.

Kde strávit poslední dny. Podle výzkumů si 80 % lidí v naší republice přeje zemřít doma. Avšak tváří v tvář skutečnosti se pro mnoho z nich stává tato představa zdrojem strachu. Někteří mají pocit, že jejich blízcí péči nezvládnou, že budou na obtíž, že jim nebudou doma dostatečně tlumeny bolesti, že si budou bezpečněji připadat pod dohledem lékařů. Někteří lidé nechtějí zemřít před očima svých nejbližších. Proto se ptejme a snažme se přání vyplnit. Osobně doporučuji navštívit některý hospic a navnímat tam atmosféru. Při mé první návštěvě hospice mě velmi překvapilo, že na rozdíl od nemocničního prostředí, kde je ve vzduchu nervozita a strach, je v hospici velmi klidná láskyplná energie, smíření bez bojů. I přístup personálu je tu jiný. Pacient nic nemusí (jíst, pít, polohovat, podstupovat vyšetření), vše je mu jenom vlídně nabízeno. Na druhou stranu zkušenost s umíráním v domácím prostředí, kterou se mnou několik lidí sdílelo – pokud se pro tuto variantu rozhodli a řekli se, že to zvládnou, tak se jakoby neviditelnými nitkami začaly všechny problematické body řešit, našla se i odborná pomoc a opravdu vše zvládli.

Více se ptát než hovořit. Dokud je to možné, komunikujme prostřednictvím otázek. Ptejme se, co by si nemocný ještě přál, co chce v rámci svých možností ještě uzavřít a dokončit, s kým by se chtěl ještě setkat. Ptejme se na jeho život, na jeho zkušenosti. Nebojme se společně s ním vzpomínat, rekapitulovat a třeba se i smát. Velikým lékem na strach ze smrti je uvědomění si „nesmrtelnosti“. Nemám teď na mysli nesmrtelnost z pohledu náboženského nebo spirituálního, byť ten, pokud je v souladu se světonázorem umírajícího, je tou největší útěchou. Myslím tím nesmrtelnost v rámci toho, co tu zůstane ve vzpomínkách pozůstalých, co tady člověk vybudoval, v čem je jeho pokračování. Nemusí to být jenom v rozměru postaveného domu, zasazeného stromu a zplozeného syna. Může to být pokračování v podobě receptu na dokonalou bábovku, v pomoci při výchově vnoučat nebo v lásce k přírodě, která přešla k další generaci,

Když se konec blíží. V tuto chvíli by měla ustat přehnaná aktivita kolem odcházejícího. Samozřejmě se zachováním základní péče a co největšího tlumení bolestí a dalšího utrpení.
V tuto chvíli už není nutná snaha o příjem potravy a tekutin. V tuto chvíli se nemusíme zabývat přílišnými dávkami léků a jejich nežádoucími vlivy. Do posledních nádechů člověk vnímá sluchem a hmatem, proto držme za ruku, jemně hlaďme, tiše říkejme, co je ještě třeba říct. V tuto chvíli už tu můžeme jenom být, v klidu, v lásce, třeba v tiché modlitbě. Být tu v klidu a důvěře, že nakonec je všechno tak, jak to má být. Tiše sledovat, jak tvář našeho blízkého ztrácí rysy konkrétního muže či ženy, jak se do výrazu vkrádá obraz malého dítěte … a jak se toto dítě zvolna vrací tam, odkud přišlo. Čekat na mysterium, kterým smrt je.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *