Smutek mezi kapkami

Deštivé prosincové odpoledne. Temně šedá obloha, profukuje, všichni by se raději místo do bund a kabátů zachumlali do peřin. Do nekonečné šedi září jen malá mandarinka, kterou nesu v dlani. Vystupuji z trolejbusu před budovou onkologického ústavu. Leží tam jedna blízká známá, kterou chci pozdravit.

Před nemocnicí stojí malý kluk, tak devět deset let. Krásné tmavě hnědé oči s posmutnělým výrazem. A okolo něj běhá štěně. Malé chundelaté klubko, ale do budoucna pořádný hafan.
„Ty máš ale krásného pejska“, povídám mu. Podívá se na mě a rozzáří se. „Jak je starý?“, vyzvídám. Prý tak dva měsíce, ještě miminko. Je vidět, že si pochvalu užívají oba. V duchu si říkám, že má malý muž letošní Vánoce tímto dárkem již dopředu splněny. Jako kdyby slyšel mé myšlenky, povídá: „Koupila mi ho mamka. On je můj táta nemocný, leží v téhle nemocnici, já tu na mamku čekám. Chodí sem často, tak abych měl kamaráda.“ A štěně, jako kdyby si v tu chvíli bylo plně vědomo své role, vyplázlo jazyk a postrčilo ho čumáčkem. „Pojď se proběhnout, kamaráde!“ Měla jsem co dělat, abych k dešťovým kapkám nepřidala pár slz. Jen jsem jim zamávala. Přemýšlela jsem pak o bolestných hrách osudu. O tom, že tohle by se krásným malým klukům dít nemělo. A už vůbec ne před Vánocemi. A také o životním úkolu malinkého psího kamaráda.
A odpoledne bylo ještě deštivější.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *