Konec čertů v Čechách

Může se zdát, že velká část mých textů z poslední doby vyznívá příliš – hledám správné slovo… závažně, či existenčně. Tak dnes něco pro odlehčení. Mám ráda humor, mám ráda smích a nejvíc ze všeho mě baví přirozená komičnost situací, které prostě nejdou vymyslet a povětšinou vyznívají vlídně a laskavě.. Stačí mít otevřené oči a nastražené uši a život se stává bavičem.

Tak třeba situace z dnešního dopoledne, v den čertů, Mikulášů a andělů. Jedu tramvají, koukám z okna a bloumám. Při průjezdu větší křižovatkou vidím u přechodu pro chodce stát Mikuláše, dva andílky a za nimi houf čertíků. Všichni ve věku školou povinném. A těsně za nimi čekají na zelenou tři policisté. Přijde mi to docela vtipné. Nebeské bytosti pod policejní ochranou. Za pár vteřin zareaguje malý, asi tříletý chlapeček sedící opodál. „Mamíííí, podívej, policajti chytili zlé čerty a vedou je do vězení!“ Tramvaj ztichla a na tvářích spolucestujících se objevují úsměvy. „Mamííí, oni je honili, čerti utíkali a policajti je pochytali a dali na řetěz a dají je do vězení a zamknou mříže.“ Historka nabývá na barvitosti. „A mamííí, v tom vězení nebudou mít ty své kotle a zmrznout tam. A umřou. A dají je do hrobečku.“ Tak takhle končí čerti…

Připomnělo mi to, ani nevím proč, historku z minulého týdne. Trvala jen pár vteřin. Ocitly jsme se s kamarádkou ve veganském bistru. Na místě, které září čistotou, vše je tu vegan nebo raw či bio. Na místě, kde slovo mléko zní jako sprosté slovo a případnou konzumaci masa by člověk zapřel i při krutém mučení. Kamarádka u pultu platí a podává pokladní s hrstí mincí i velikou rybí šupinu, kterou nosí pro štěstí už několik let v peněžence. Propašovat zrovna sem dobře uleželý kousek zvířecího nebožtíka se jeví jako vrcholně rebelské gesto. Jen si to zkuste představit.

Další den jsem se vracela z města procházkou kolem řeky. Na kraji cesty, ve spadaném listí, venčila jakási paní svého pitbula. Byl krásný, jen trochu odrostlé štěně. Díval se na mě, a tak jsem se s ním dala do řeči a říkala jsem mu, jaký je krasavec. Paní se ke mně otočila se slovy, že to on velmi rád slyší. Poté otočila svůj pohled zpátky do spadaného listí a s velmi vyčítavou dikcí připomínající hlas přísné učitelky mi povídá: „Tak to je hezké, že VY si s ním tady povídáte. Ale JÁ kvůli vám to jeho hovno už nikdy nenajdu.“ (Pardon, ale nešlo to obejít jiným výrazem). Pes mrknul, jakoby přesně věděl, co si v tu chvíli myslím, a chtěl se zasmát se mnou…

Možná bychom měli přestat brát život tak vážně. Život je úžasné dobrodružství, které nás někdy překvapí nebo dokonce šokuje a věci vždy nejdou tak, jak očekáváme, Dokážeme-li se vlídně zasmát sami sobě a své snaze o vytváření dokonalého a neomylného sebeobrazu, projevíme tím svoji vnitřní sílu a soucit vůči sobě i druhým. Laskavý smích je lékem na pocity nedostatečnosti a studu. Není to však povrchní humor, který někteří lidé mohou používat k zakrytí svých pocitů. Opravdový humor vychází ze směsice sebelásky a přijaté zranitelnosti.*

*Richard Rudd: Genové klíče, Sekvence Venuše 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *