Dostali jsme se dnes při rozhovoru se starším z mých synů na téma tzv. Uncanny Valley, tedy Tisnivé nebo Strašidelné údolí. O co se jedná? Je to teorie, kterou vytvořil v raných 70. letech japonský robotik Masahiro Mori. Inspirací mu byla esej Sigmunda Freuda „Cosi tísnivého“. Mori se začal zabývat emočními reakcemi člověka na různé podoby uměle vytvořených humanoidů.
Zjistil, že čím je humanoid (robot) dokonalejší a člověku podobnější, tedy čím narůstá jeho antropomorfismus, tím více v člověku vzbuzuje sympatií. Tato křivka kladných emocí vystoupá až k určitému bodu, kdy se najednou prudce láme dolů. Je to ve chvíli, kdy se humanoid člověku začne podobat až příliš. Křivka se znovu zvedne v okamžiku plného antropomorfismu, tedy ve chvíli, kdy se humanoid podobá člověku dokonale, je od něho nerozeznatelný. Oblast v grafu, kdy člověk vnímá robota odpudivě, se nazývá Tísnivé údolí.
Je to vlastně velmi pochopitelné. Když si představíme průmyslového robota, byť velmi výkonného a na určité úrovni „inteligentního“, těžko v nás vzbudí větší emoční náklonnost. Ve chvíli, kdy začíná mít robot lidské rysy, začneme ho pozitivně vnímat na emoční rovině. Zpravidla je to tehdy, kdy je designově vybaven něčím, co připomíná oči. Typickým příkladem jsou oblíbené dětské postavičky (Robot Emil, Wall-E, kreslené seriály, lego figurky atd). Pokud se však začne robot člověku podobat až příliš, začne nás děsit. Můžeme to vnímat dokonce i na svém těle, kdy nám naskočí husí kůže nebo proběhne vlna zhnusení při představě bližšího kontaktu s touto bytostí.
Teorie Tísnivého údolí byla dlouho brána jako hypotéza. Do chvíle, než ji začali zkoumat neurovědci. Tým z University of California, San Diego pod vedením specialistky Ayşe Pınar Saygin s pomocí magnetické rezonance sledoval reakce mozků dobrovolníků na obrazy robotů, androidů a lidí. V okamžiku, kdy byl promítnut obraz pohybující se androidky s téměř lidskou podobou, jasně se rozsvítily určité body v mozku. Byly to intenzivně aktivní body v temenním laloku mozkové kůry, zejména v oblastech spojujících tu část zrakové kůry, co zpracovává pohyby postav, s částí motorické kůry, kde zřejmě sídlí intenzivně studované zrcadlové neurony, hrající mimo jiné klíčovou roli v pochopení jiných lidí. Mnohem silnější negativní reakce proběhla, pokud byl android v pohybu, než při sledování statického obrazu.
Vše nasvědčuje tomu, že Strašidelné údolí je v jistém smyslu uložené hluboko v našem podvědomí. O tom, proč tomu tak je, můžeme jenom spekulovat. Objevují se vysvětlení filozofická, náboženská, evoluční i konspirační. Když o tom tak přemýšlím, říkám si, že je v tom také analogie s vnímáním v rámci mezilidských interakcí. Člověk, jehož názory a postoje se podobají našim vlastním postojům a názorům, je nám obvykle sympatický a vzbuzuje v nás důvěru. A to až do okamžiku, kdy zjišťujeme, že se nám přiblížil natolik, že nás vlastně kopíruje. V tu chvíli máme tendenci se od něj ihned distancovat. Jsou nám sympatičtí lidé s podobným módním vkusem. Ale jen do chvíle, než je potkáme na stejné akci ve stejných šatech a se stejnými doplňky. Možná je to dáno tím, že v nitru každý z nás cítí, že na svět přišel jako originál, unikát, že v sobě nese určitou jedinečnost. A nechce se stát kopií. V širším měřítku možná lidé cítí v hloubi sebe výjimečnost, originalitu a jedinečnost bytosti zvané Člověk, a cítí se být ohroženi bioroboty. Nebo – kdoví…